Rozhovor s Lubošem Pospíšilem a Ondřejem Fenclem: Nejsme kapela, která si všechno natáčí



novinka 24.10.2019, martin

Luboš Pospíšil & 5P mají venku své první živé album! Záznam, sestavený z nahrávek dvou koncertů v ostravském klubu Parník s výmluvným názvem LIVE!!! Ostrava, na první poslech zaujme nakažlivou energií i skvělými instrumentálními výkony.



Celkem šestnáct skladeb, jež se na album vměstnaly, zahrnuje jak Pospíšilovu klasiku, tak novější skladby z posledních tří studiových alb s 5P. A právě kapelník 5P Ondřej Fencl, který byl iniciátorem vzniku live alba, se společně s Lubošem Pospíšilem v našem rozhovoru rozpovídali nejen o samotném albu, které Luboš & 5P společně s Davidem Kollerem pokřtili jak jinak než koncertně minulý týden v Paláci Akropolis...

Máte rádi živáče, tedy živé nahrávky koncertů?

L. P: Já zase tolik zkušeností s živými záznamy nemám. Nejsme kapela, která si všechno natáčí, když už, tak spíš pro vnitřní potřeby. Teď ale nazrál čas a hlavně: tlak našich příznivců, kteří se s živým koncertem ztotožňují, chtěli ten záznam mít. Tak jsme ho vydali.

A obecně – posloucháte živáče kolegů?

L. P.: Dříve jsem dostával hodně záznamů živých koncertů s tím, abych se k nim vyjádřil. To jsem dělal nerad, protože je to takové, řekl bych, trochu zavazující. Navíc – ne všechno mě zajímalo. Pokud se ale dostaneme k nějakým živým nahrávkám, tak se o nich bavíme a konzultujeme je.
O. F.: Živáky mám rád, ale nesmí jich být moc. Od Boba Dylana si dneska můžete pořídit bootlegy, v podstatě každý jeho koncert, nevím ovšem, kdy bych je všechny poslouchal. Živé záznamy mám rád jako koření. Ať je jeden, který je skvělý, ale po něm pět nových studiových desek.

Některé kapely se trápí se studiovými alby, a tak vydají třeba dva živáče za sebou. Děje se to ve světě i u nás…

O. F.: Je to dáno třeba i tím, že mají smlouvu s vydavatelem. Tak vydávají v řadě živáky a bestovky. A úplně nejlepší jsou ti, kteří vydají jedno album a z něj pak „bestof“… (smích) Třeba Sagvan Tofi.
L. P.: Já jsem nikdy žádnou exklusivní smlouvu neměl, a ani jsem ji nikdy nechtěl. Je sice výhoda, že můžete každý rok vydat desku, a vydavatel ji zaručuje, na druhou stranu se ale každý rok nemusí dobrá deska povést. Než vydat špatnou desku, tak raději žádnou.

Natáčeli jste ostravské koncerty s tím, že z nich vznikne deska?

L. P.: Ta první nahrávka takhle plánovaná nebyla, tu jsme si pořídili pro sebe. A taky pro ostravský klub Parník. Ta druhá už byla cílená, tu jsme vysloveně chtěli použít pro live desku. A když trochu předběhnu události – dělám ještě pro Českou televizi dokument, a do něho se nám bude live nahrávka hodit.

Ovlivnilo nahrávání dramaturgii toho druhého koncertu?

L. P.: Dramaturgie dlouhodobě krystalizovala. Jsou tam samozřejmě písně, které se nedají přeskočit. Vedle nich se zařazují nové věci, a buď obstojí, nebo ne; z druhé strany se zase přidá něco z minulosti, a dá se tomu trošku jiný kabát. Tak, aby to kapele vyhovovalo. I takové věci pak hrajeme na koncertech a jsou tedy i na desce.

Hraje se jinak, když víte, že z koncertu vznikne cédéčko?

O. F.: Mám pocit, že u prvního koncertu jsme to kapele vůbec neřekli, aby nebyla svázaná. U druhého koncertu to všichni věděli, i tak to bylo energické, možná ještě víc než předtím. Chtěli jsme zachytit náš typický koncert, typický playlist. Záměrně jsme pak na desku vybírali písničky, které jsou pojaté jinak než v původních studiových verzích. Aby, když už si člověk koupí živák, neposlouchal stejně hranou skladbu, ale nějakým způsobem překabátěnou.

S jakými reakcemi publika se setkáváte u překabátěných skladeb?

L. P.: Většinou s pozitivními. Posluchači kvitují nečekané verze žádaných písní.
Dnes často sledujeme trend, že kapely, hlavně ty komerčně úspěšné, si na koncerty berou jakési studiové záložní nahrávky, do kterých se pak na koncertech trefují. Vypadá to, že ten zvuk je dokonalý, nejlepší na světě, ale ti lidé nedostanou nic jiného, než to, co už mají na deskách. Nemůže tam nastat žádné překvapení. Dneska je to na podobných koncertech po všech stránkách jištěné, aby kapely a zpěváci nepřišli o veliké peníze.

To vy asi neděláte…

O. F.: My to ani neumíme. V tomhle směru jsme, řekl bych, poctivá kapela.

Mění se s postupem doby vaše publikum? Jsou dnes na vašich koncertech posluchači, kteří chápou muziku jinak, než posluchači třeba před dvaceti lety?

L. P.: Oslovujeme i některé mladé, ty, kteří tíhnou ke kultuře obecně, a je jedno, k jaké. Starší, kteří nás mají rádi dlouhodobě, na nás chodí pořád, a přicházejí opakovaně, ba pravidelně. Z toho pohledu se tedy naše publikum moc nemění.

Když jsme u těch generací – vaše kapela je skvělým příkladem muzikantského prolínání generací, generačního soužití, které, koneckonců, praktikujete už léta…

L. P.: Když jsem v roce 2007 dělal rekonstrukci kapely 5P, neměl jsem v plánu tak radikální omlazení. To vzniklo náhodou. Bylo ale brzy jasné, že to byl správný krok. První desku jsme nahráli v době, kdy jsme se ještě ani tak moc neznali. Byl to trošku risk, ale sedli jsme si.

V kapele máte nejen skvělé instrumentalisty, ale i perfektní, řekněme, spoluzpěváky. I tady skvěle ladíte.

L. P.: Rockové kapely jsou většinou postavené na jednom zpěvákovi; ostatní členové buď nezpívají vůbec, nebo jen občas. U nás v kapele za sebou všichni mají nějaké angažmá, kde se hodně zpívalo, nebo momentálně mají jiné projekty, kde se zase hodně zpívá. Jsou tedy v tomhle směru vyškolení. A nemyslím tím konzervatoř.

Na vaší nové live nahrávce jsou písničky sesbírané z celé vaší čtyřicetileté kariéry. Současně připomínají spolupracovníky a muzikanty, kteří za tu dobu kapelou 5P prošli.

L. P.: Řadu z nich, často slavných, z nichž někteří už nejsou mezi námi, připomínáme na koncertech pravidelně. Ono neuškodí říct, kdo je autorem jaké písně. Lidé to často nevědí...
O. F.: Na nové desce to vykrystalizovalo přirozeně tak, že každé období tu je zastoupeno aspoň jednou písní. Je to pěkný průřez jak všemi Lubošovými uměleckými obdobími, tak i autory, kteří s ním spolupracovali.

Mluvili jste o obměnách repertoáru. Jak bolestné je vyřadit píseň, kterou zpíváte třeba deset nebo i víc let?

L. P.: U nás vyřazujeme hlavně podle toho, jestli ta která píseň sedne všem lidem v kapele. To je pro nás nejdůležitější kritérium. Stejné je to i s předělávkami – zase záleží na tom, jestli nám nová verze vyhovuje nebo nevyhovuje. Některé písničky opustíme, ale k některým se zase po čase vrátíme, a s nimi to pak, možná překvapivě, funguje dobře. Nakonec – těch písní je tolik, že na předělávání máme ještě spoustu času. Takže se nic neděje. Zrovna dneska mi naskočila píseň, kterou nutně musíme předělat.

Která to je?

L. P.: Včelí královna.
O. F.: Dám ještě jeden příklad toho zmíněného návratu. Píseň Poslední tango je z poslední desky Soukromá elegie, a je i na našem živáku. Funguje tak trochu jako koncertní trhák. Lidi po ní hodně tleskají, protože pěkně graduje. Po vydání minulé desky jsme ji začali hrát, a nebylo to úplně ono. Za půl roku jsme ji opustili, a vrátili se k ní po dvou, třech letech. A najednou už to frčelo, jak má. Někdy písničce prospěje na čas ji opustit.

Technická stránka vašeho live záznamu je skvělá. Jsou tu slyšet všechny nástroje, každá struna, každý hlas. Asi jste si s tím hodně vyhráli!

O. F.: Hlavně Vítek Beneš. To je nenápadný kumštýř, který žije u Nymburka, ale má toho hodně za sebou. Hrál třeba s Nerez nebo Švihadlem, ale především dobře slyší muziku a má ji rád. Je hlavně jeho zásluha, jak naše nová deska zní. Je tam všechno, co tam být má. Mimochodem: Vítek za mě občas v 5P zaskakuje na klávesy. Je ze stejného těsta jako my.

Desku jste slavnostně pokřtili během koncertu v pražském Paláci Akropolis. Jako host a kmotr se tu objevil David Koller. Proč on?

L. P.: David už s námi některé podobně slavnostní večery, ať šlo o křty nebo jiné příležitosti, absolvoval. Sám jsem s ním spolupracoval ve dvou sestavách, v raných 5P a pak v obnovujícím se Blue Effectu. Máme spolu příjemný vztah. Tak jsme ho pozvali i tentokrát a byla to opět trefa do černého.
O. F.: Původně jsme si říkali, že nebudeme zvát žádné hosty a předvedeme se jako jedineční 5P. Pak nás ale napadl David jako prototyp živého muzikanta, který miluje koncertování, je zrozen pro živé hraní... A vážíme si ho taky za jeho občanské postoje, které souzní s našimi. No a nakonec jsem ještě pozval skvělého saxofonistu Ondru Klímka, který hraje s Kamilem Střihavkou, s Vltavou, Sexy Dancers a dalšími. Vedle saxofonu umí i na příčnou flétnu, tak nám to nádherně ozdobil.
L.P: Palác Akropolis máme ošahaný, lidi tam dobře reagují, je tam parádní aparatura a akustika a ač pojme pětset lidí, pořád je to klub, žádný megalomanský prostor. K tomu všemu to tam vedou naši kamarádi.

Zdroj: Supraphon