Buď správcem tohoto profilu

Kapela

Pacifik



Rok vzniku: 1971



Pacifik
Začátky (1971 - 1975)
Hořký konec šedesátých let se označuje za období největší poválečné popularity trampských písní. Snad to je právě kvůli jejich lidskosti, že spojují lidi v těch nejtěžších dobách. A jistě k tomu tehdy přispěl i fakt, že zakázané ovoce nejvíce chutná.
A chuť na něj byla veliká. Začínají se proto objevovat první profesionální soubory tohoto žánru – K.T.O. neboli Kamarádi táborových ohňů, Spirituál kvintet, Greenhorns či Rangers.
Nejvíce koncertů se koná v podzemním sále ministerstva obchodu. Jejich hlavními tahači byli bezpochyby Jan „Krisťák“ Čapek a večery s názvem „ Trail songs“. Mezi účinkujícími se mimo jiné objevují i dvě kapely, které se nejvíce zasloužili o vznik Pacifiku – folkový Drnkači a trampská skupina Mantrap.
Drnkači se ocitají se svými stále více vyumělkovanými a v důsledku toho i značně neosobními hlasovými úpravami na slepé koleji, což spěje k rychlému rozpadu kapely. Tehdejší novomanželé Helena a Vašek Maršálkovi hledají novou cestu.
Mantrap zase na finále Porty 1970 v Ústí nad Labem zjišťuje, že v konkurenci kapel jako například Skarabeus nebo Hoboes lehce zaostává. Cítí, že jejich možnosti jsou vyčerpány a čekají na impuls, který jim ukáže další směr. Tím se nakonec stali manželé Maršálkovi, kteří jim nabídli spolupráci.
Tony Linhart vymyslel pro skupinu jméno Pacifik, složil první písně a přivedl basistu Jiřího Cipra. Ke skupině se také přidává Hana Veselá (později se vdá a její příjmení se změní na Sýkorová).
Pětičlenná kapela se vydává na pražské kolo Porty 1971. Na atmosféře ve smíchovském kulturáku nebylo znát, že i Porta prodělává v té době problémy. Hlediště bylo nabité.
Jednou ze čtyřech písní, které Pacifik předvedl, byla i ta dosud nejznámější z jejich tvorby - Velrybářská výprava. Publikum jásalo a za sborového „umí“ byl zapečetěn jejich úspěšný start. Pacifik suverénně zvítězil a postoupil do finále Porty v Karviné, kde získal 2. místo.
Rozjezd byl tedy zdařilý, leč kapele chyběl sólový nástroj. Proto se k ní přidává talentovaný kytarista Miloš Tůma.
Pacifik si začal budovat svou popularitu a koncert stíhal koncert.
V Portě 1972, přestěhované do Sokolova, zvítězil v kategorii Moderní trampská píseň a od té doby se v povědomí lidí definitivně zařadil k čistě trampským kapelám. A to i přes velkou snahu se z něj vymanit a odhalit tajemství jiných končin.
Rok 1973 lze pro Pacifik označit za velice úspěšný. Vyhrál Portu v Litomyšli a s písněmi Velká vlaková loupež a Poraněný koleno autorskou Portu v Hostomicích u Bíliny.
V Malostranské besedě se začínají pořádat Potlachy. Éra Potlachů je jednou z nejhezčích etap historie kapely. Účinkovala na nich s bratry Ryvolovými a skupinou Hoboes. Pod tíhou sázky a jako návrat k Foglarovkám zde vznikli Rychlé šípy Wabiho Ryvoly a Tonyho Cesta do Stínadel.
Helena Maršálková otěhotněla a poslední vystoupení před narozením jejího syna Ondřeje bylo na Portě 1974 ve Svitavách. Mateřské povinnosti matce většinou zaberou dost jejího času. Pacifik však snesl i tuto zkoušku.
Na pražském Výstavišti, tehdejším PKOJF neboli Fučíkárně (později trampy překřtěné na „Fučbar“), začínaly podvečery s názvem „Setkání u srubu“. Pacifik v nich vystupoval s Pepou „Buřtem“ Braunem a Červánkem. Poprvé se „do srubu“ přišlo ohřát asi 20 lidí. Za rok už jich bylo okolo 800.
„Setkání u srubu“ se přejmenovalo na „Country podvečery“ a pokračovalo vždy v létě až do roku 1990. Na jevišti se vystřídala většina známých jmen, která držela na své hrudi břímě naší folkové scény.
Dlouhou dobu vydržel Pacifik v původní sestavě. A to i přes to, že to neměl od doby, kdy Miloš Tůma nesložil kvalifikační zkoušku u Pražského kulturního střediska, když tvrdil, že NDR je sovětská okupační zóna a autor písně Kde domov můj je Bedřich Smetana, zrovna jednoduché. Dostat se do televize nebo do rozhlasu byl jen neuskutečnitelný sen. Na konci tunelu však bývá světlo, a tak v roce 1975 natočil Supraphon desku Písně dlouhejch cest, na které se podílel i Pacifik. Bylo prodáno přes sto tisíc kusů.
(1976– 1985)
Přišel čas kapelu profesionalizovat, k čemuž bylo potřeba zapojit veškeré úsilí a hlavně na sobě hodně zapracovat. Jenže členové Pacifiku byli unaveni, nechtělo se jim vystupovat o víkendech, a zdálo se, že za nedlouho zmizí kapela z povrchu zemského. K větší aktivitě moc nepřispívaly ani vrtochy Miloše Tůmy.
Snaha o nalezení nových tvůrčích sil se odrazila v Malostranské besedě s novou, slibnou zpěvačkou, první interpretkou písničky Karlínský nábřeží. Po fiasku, který s ní inkasovala, se zpěvačka omluvila a píseň připadla Heleně Maršálkové, jenž s ní měla u diváků v Lucerně obrovský úspěch. Kritika také psala pochvalně, byla ráda, že se tento styl hudby konečně dočkal zpestření.
Pacifik se probral a otřel unavená víčka. Hanku Sýkorovou ale zavolaly rodinné povinnosti, jako náhrada přišla Marcela Voborská ze skupiny Louisiana. Při další mateřské dovolené Hanky Sýkorové přišla Věra Čiháková (Smolaři a Formani). Další změnu v sestavě zapříčinil banjista Dr. Jiří Jeřábek. Ten s Pacifikem ale nepůsobil dlouho, stačil se akorát jednou na pódiu poprat s Milošem Tůmou. Kvůli jeho choutkám na vyhození většiny členů mu byla ukázána záda.
Když skončily Potlachy v Malostranské besedě, hledal Pacifik nové možnosti pro pravidelné pořady. Účinkoval v „Hajnovce“, v klubu Řeznická, ve Vysokoškolském klubu, jednou měsíčně Na Petynce a vůbec všude, kde se dalo.
Sólový kytarista Pepa Blažejovský (dříve Taxmeni) přebírá roku 1980 místo Miloše Tůmy. S ním chytá Pacifik druhý dech. Pepa totiž přichází i s písněmi Džínová láska a Hej kočí, jež se objeví na prvním pacifickém LP, pojmenovaném Velrybářská výprava, které slaví mimořádný ohlas.
Pacifik však touží po plnějším zvuku a přibírá Vladimíra Vodvářku (dříve Taxmeni) na foukací harmoniku, bubeníka Petra Šplíchala, u basy vystřídá Jiřího Cipra miláček publika Otakar Janovský, známější pod jménem „Bandaska“. Tímto se však kompletně mění dosavadní zvuk Pacifiku. Novoty mají vždy své odpůrce i fanoušky...
Helenu Maršálkovou přepadne ctižádost být konečně profesionální. Jenže její muž by radši chodil na ryby, Tony Linhart se věnuje svému zaměstnání, Hanka Sýkorová má rodinu... A tak Helena přijímá nabídku přestoupit do kapely Tomáše Linky. Pacifiku odchází přední sólistka. Václav Maršálek si také zahrává s myšlenkou, že odejde. Za čtrnáct dní ho však naštěstí přejde. Místo Heleny se vrací Marcela Voborská. Bohudík se vše ustálo a nic nekončí.
(1986– současnost)
Kombinace bicích, elektrické kytary a elektrické basy nebyli pro trampskou píseň to pravé. Pacifik se sice už ukazuje v televizi a proniká do rozhlasu, jenže má starosti s repertoárem. Nové písně se přizpůsobovaly zvuku kapely, nejvíce vynikaly hlasy Hanky Sýkorové a Marcely Voborské.
Mínusem také bylo, že se kvůli studiím vydal Otakar Janovský („Bandaska“) svou vlastní cestou. Nahradil ho Bedřich Švácha.
Pacifik postupně vydává několik singlů a zapojuje se do projektu Trampská dvorana. Písně Zlatý údolí, Vyznání, První dáma country, Táhnu dál mají úspěch. To dodá nový podnět k další tvorbě - vzniká píseň RAF a natáčí se Trubadúr, Krysař a král.
A máme tu listopad 1989. Kdo ten velký přelom neprožil, nepochopí co znamenala možnost najednou svobodně tvořit a hrát, vyjednat vystoupení bez mocnějších známých... V nových podmínkách se musel ale každý nejprve zorientovat.
Pacifik se nejdříve nadchl pro nápad o sdružení žánrově příbuzných muzikantů v „Asociaci Country Music“ (ACM). Brzo ho však nadšení přešlo, to když profesionálnější členové chtěli prosazovat jen své zájmy. Světlým okamžikem v asociaci bylo jen vystoupení na pražském Výstavišti v „Cestě na severozápad“.
To byl rok 1990. Country už nebylo zakázané a alegorie v textech ztrácely svůj význam.
V té době také vzniklo dílo Vandr do padesátejch, kterého se účastnili i někteří členové Pacifiku. Obsahovalo dosud nepublikované písně z padesátých let a dodnes zasluhuje pozornost. I přes nechvalné kritiky mělo velkou odezvu od fanoušků. Trampské písně začaly být na roztrhání. Vydavatelství začala vydávat stále více kýčů a trampská píseň spěla do záhuby.
V té době vydává Pacifik to nejlepší z jejich tvorby z 80. let – elpíčko Stopy sešlapanejch bot a dostává za 50 tisíc prodaných kusů svou první Zlatou desku.
Po tomto úspěchu si Pacifik zahrává s myšlenkou vrátit se k původnímu zvuku bez elektrických efektů a vzniká klubový pořad „Legendy Pacifiku“. Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, i přesto se k Legendám ale za jakousi dobu přidává bývalá členka Helena Maršálková. Jednou se totiž z vyprodaného koncertu omluvily obě zpěvačky (Marcela Voborská a Hana Sýkorová) a Tony Linhart zavolal Heleně o pomoc. Ta bez váhání souhlasila a tím dostaly „Legendy Pacifiku“ novou a definitivní podobu a vrátily se tam, kde Pacifik kdysi začal.
Třetí album Pacifiku Velká vlaková loupež zůstalo oproti předešlé desce v ústranní. „Legendy“ byly pro pořadatele finančně výhodnější, a proto původní Pacifik přestává v podstatě existovat. Aby však nezanikl úplně, vytrácejí se z názvu ony nafoukané „legendy“ a setrvává tu čtyřčlenný Pacifik.
Po čase hledání se v členech vzbudí nový zárodek k tvorbě písní, natočí album Tulácký amulet a zase se vrací do Malostranské besedy. Fanoušci vylézají ze svých spacáků a volají po nových a nových výtvorech.
Přichází indiánský pokus a album s názvem Oheň ,voda,vítr . Po něm dvě další profilová alba Půlnoc na řasách a Vyznání .Z výběru písní a dokonce i ze samotných nahrávek přímo čiší, že Pacifik pluje v klidných vodách a nějak necítí potřebu něčím provokovat. Prostě, jsme tady! A máte nás takové, jaké jste nás chtěli.
Největší zájem se obrací k výběrovému dvojcédéčku 30 let Pacifiku , které má ještě dodatek s názvem Kristova léta . V poklidných vodách a spokojených časech si nikdo v kapele neuvědomuje, že Pepa Blažejovský začíná mít vážné zdravotní problémy. A pak odejde najednou, rychle, bez varování a nevezme si sebou ani mobil. Stalo se to těsně před Vánocemi roku 2004. Ten den byl sychravý, podmračený a vůbec protivný. Byla to středa 22. prosince a večer Potlach v Malostranské Besedě. Pacifik to vystoupení nezrušil a diváci pochopili. Místo, kde sedával Pepa Blažejovský se svojí kytarou bylo prázdné a Pacifik absolvoval jeden z nejtěžších koncertů ve své historii.
Škarohlídi říkali, že teď to Pacifik zabalí a bylo také dost těch, kteří mu drželi palce. Po čase se našel kytarista, kterému styl Pacifiku seděl. Tím Byl František Nedvěd mladší, syn našeho dobrého kamaráda a kolegy z branže.Život jde dál a jsme opět čtyři. Spíš by se dalo říct, že je nás dneska pět. Pepa Blažejovský totiž jezdí stále s námi. Ve vzpomínkách i v písních. Ale to už jsme přímo v současnosti. Náš staronový rychlovlak míjí nádraží i nádražíčka. Míjí samoty, projíždí tunely a hrabe se vzhůru klikatým údolím. Nad tratí má nejraději modrou oblohu. A vy mu nezapomeňte na cestu zalomit palec!
V květnu roku 2007 odchází z Pacifiku tvořit svůj vlastní soubor mladý František Nedvěd. Na doporučení Saši Ryvolové přichází na jeho místo Honza Frühwirt zvaný Andělín. Jeho elán, nadšení a v neposlední řadě kumšt strhává ostatní. Pacifik se probouzí z jakési ospalé letargie (pokolikáté už?) a začíná, k radosti všech, opět šlapat. Honza Frühwirt nebo lépe Andělín je nejen kytarový mág, ale i výborný zpěvák. Pacifik, jakoby zázrakem omládl a Tony Linhart dokonce přestal přemýšlet, do kterého parku bude chodit krmit holuby.
2014-05-24, martin