Milan Broum Rock

Členem skupiny Olympic od roku 1975, kdy nastoupil místo Pavla Petráše. Mimo Olympic jste ho mohli vidět jako dobrovodného basistu v různých kapelách, střihl si i jednu písničku v albu Čeští mistři basové kytary. Má dvě děti, dceru Danu a syna Milana, který hraje na kytaru ve skupině Gang Ala Basta.



Kdy jsi vůbec poprvé slyšel o Olympiku?
Někdy kolem roku 1965 coby žák ZDŠ v Mníšku pod Brdy. Viděl jsem Olympic v televizi v přenosu z Libereckých výstavních trhů, kde hrál Dej mi víc své lásky.
Jakým způsobem jsi do Olympiku přišel?
V roce 1975 jsem se po osmi měsících vrátil z Finska, kde jsem hrál s kapelou Perpetuum Mobile, a Olympic právě hledal basistu namísto Pavla Petráše. Slávek Janda, se kterým jsem v Perpetuum Mobile působil, o mně řekl Petrovi, svému staršímu bratrovi. Dostal jsem kazetu s kompletním programem Olympiku, za týden jsem se to naučil, dali jsme "jam session" v tehdejším Déčku a výsledkem je pětadvacet let mého působení v kapele!
V jakých skupinách jsi působil před nástupem do Olympiku?
V dobách mých středoškolských studií to byli dobříšští Members, později už coby profesionál ve zmíněných Perpetuum Mobile.
Na co z doby své činnosti v kapele nejčastěji vzpomínáš? A co považuješ za největší úspěch - ať už přímo tvůj, nebo celého souboru?
Určitě na první roky v Olympiku: vše bylo nové, první televize, natáčení ve studiu, cestování, v šatnách samá děvčata, chacha...
Největší úspěch Olympiku? Těžko říct. Slavíci, zlaté desky, platinové desky? Myslím, že úžasný byl koncert ke dvaceti letům skupiny v pražské Lucerně.
Existuje naopak něco týkající se Olympiku, co by jsi ze své paměti nejraději vymazal?
Období let 1990 až 1991. Lidi přestali chodit, měli jiné starosti. Vypadalo to, že končíme. Moc smutné období, "no future"...
Tvoje nejoblíbenější píseň a deska Olympiku (obecně - nejen z doby tvého působení v kapele).
To je taky moc těžké. Líbilo se mi jich víc, ale také se mi jich dost nelíbilo. Tedy jedno nej- za všechny: Voda a album Prázdniny na Zemi.
Dá se maximálně třemi větami vyjádřit, co ti Olympic dal a naopak vzal?
Vzal mi neskutečně mnoho času prožitého v autě, v šatnách a hotelových pokojích, a tudíž připravil o chvíle, které jsem mohl prožít se svou rodinou. Na druhou stranu jsem poznal spoustu zajímavých lidí, procestoval hodně zemí, natáčel v různých studiích a hrál v různých sálech.
Do Olympiku jsi nastupoval v době, kterou většina lidí považuje za hlubokou uměleckou krizi této kapely. Neměl jsi z toho strach?
Olympic mě oslovil svou první a druhou deskou, ale pak jsem se o něj moc nezajímal - období s Jirkou Kornem i to, co následovalo potom, považuju za hodně nešťastné. Když jsem se v pětasedmdesátém vrátil z Finska, chtěl jsem hrát bigbít. Jenže jsem zjistil, že pražská, potažmo celá česká rocková scéna je v hrozné krizi. To, co za něco stálo, živořilo v malých klubech - všude byl slyšet popík hrubého zrna, bubblegumové záležitosti typu skupiny F. R. Čecha Shut Up apod. Věděl jsem, že Olympic není žádný androš, ale nabídku na místo basáka u nich jsem nemohl nechat bez povšimnutí. V té době jsem se na Olympic byl podívat v Lucerně, ale upřímně řečeno, nejvíc odvázanej jsem byl z toho, že tam bylo strašně moc pěkných mladých holek... Koncert byl až na Marathón a Vůni benzínu složen z velmi povrchních, laciných věcí. To mě nepotěšilo, ale přesto jsem se rozhodl do toho jít. Přitom s Perpetuum Mobile jsme hráli docela tvrdé věci od Captain Beyond, Quatermass apod. a začali se pokoušet i o vlastní tvorbu. S touhle jednoznačně rockovou minulostí jsem nastoupil do Olympiku a lhal bych, že v tom rozhodnutí nepřevážila pomyslné misky vah i skutečnost, že Olympic byl mediálně znám, točil desky, vystupoval v televizi... Navíc ani nebylo kam jít: Olympic přece jenom bigbít byl a říkal jsem si, že tomu třeba pomůžu a někam se to hne. Což se během dvou let podařilo, repertoár skupiny se v mezích možností přitvrdil a myslím, že jsem k tomu i svým způsobem hry a zvukem přispěl.
Lze to postavit ještě jinak. Perpetuum Mobile byli považováni za velice kvalitní kapelu své doby, a přestupem do tehdejšího Olympiku jsi teoreticky ohrožoval svůj muzikantský kredit...
Asi jo, ale musíš si uvědomit, že v té době mi bylo třiadvacet, a i když se říká, že v tomhle věku je brzy na to, aby člověk dělal kompromisy, já svůj nástup do Olympiku jako kompromis nebral. Tehdejší doba byla fakt hrozná a neviděl jsem žádnou jinou šanci. Bylo mi jasné, že hudbě, kterou jsem se svými vrstevníky poslouchal, je bohužel odzvoněno. Vždyť třeba s Perpetuum Mobile jsme měli během chvíle zakázanou půlku Prahy...
Říkáš, že jsi měl pocit, že můžeš aspoň trochu přispět k tomu, aby se Olympic z oné krize takříkajíc vyhrabal. Uspokojila LP deska Marathón tvoje představy o tom, kam by se skupina měla posunout?
Marathón byla především první deska, kterou jsem natočil. Byl jsem vyloženě nadržen na to, zahrát nahlas... Osobně si myslím, že Marathón až na pár věcí není špatná deska a že z ní bylo jasné, že v Olympiku zavál čerstvý vítr. Navíc Petr Janda mi tam dal poměrně dost prostoru, abych se mohl prezentovat jako nový basista. V Marathónu jsem měl docela velké sólo, v Černé kronice jsem taky hrál krátké sólíčko...
Nebyl jsi v Olympiku až tak dlouho, a už jsi jeho repertoár obohatil o instrumentálku Sprcha. Jak k tomu došlo?
Tak trochu nepředvídatelně. Doma jsem si brnkal a nahrával různé nápady, ale absolutně jsem nepředpokládal, že by Olympic někdy hrál moji písničku. V té době jsme v klubu v Čáslavské na Vinohradech dělali takové pravidelné pořady, které byly vymyšleny tak, že každý večer byl kromě standardního programu věnován trochu víc jednomu členovi kapely. Ten se vždycky prezentoval nějak specificky. Petr Janda třeba nějakými jinými sóly, než kterými byl běžně znám, Petr Hejduk hrál na jiné nástroje apod. Když došla řada na mne, řekl jsem si, že zkusím udělat nějakou instrumentálku. Prvotní motiv Sprchy už jsem měl a během týdne jsem to dal celé dokupy. Pak jsme tuhle věc dodělali s kapelou a protože se lidem líbila, natočili jsme ji i na singl.