Pavel Sklenička Jazz
Narozen:
11. 12. 1965, Rakovník, Česko
Hudebník
Hraje na:
bicí
Je protipólem těm nadaným členům BrassBandu, kteří dokáží hrát hned na několik hudebních nástrojů najednou. Neumí totiž pořádně ani na jeden, a tak z nedostatku jiných příležitostí tluče do bicích. Touto úchylkou trpí již od dětství, a to navzdory tomu, že z něj otec chtěl vychovat skutečného muzikanta a platil mu téměř osm let hodiny v hudební škole v Lounech. Marně. Pavel nejprve předstíral zájem o klarinet, později jako samouk též o kytaru, aby nakonec stejně skončil u bubnů. Jeho první velkou kapelou byl dechový orchestr LŠU Louny, kde jako malý klarinetista získával první muzikantské i životní zkušenosti. Dodnes nejraději vzpomíná na zájezdy vlakem Družby k Dukelskému průsmyku. Téměř při každé cestě s BrassBandem se snaží navázat na tehdejší atmosféru, takže i během kratších výjezdů okolo Rakovníka se neustále ptá, kde je v autě jídelní vůz, kdy už přijde průvodčí nebo v kterém vagónu spí děvčata. Po dětské dechovce působil již jako bubeník ve studentské rockové skupině Mit Mut Louny, pak hrál v tanečních orchestrech Melodie Rakovník a Populár Slabce, a dále ve folkrockových formacích Pokaždý Jinak, Cimrvére Blues a Hradní duo. Od roku 1991 vystupuje s BrassBandem.
Jeho bubenický styl, založený na cenění zubů a neustálých poruchách historických bicích nástrojů, spoluvytváří celkovou image kapely. Staré bubny a stojany totiž nebyly původně konstruovány na tak zběsilý způsob hry, jaký Pavel, zvláště pak v závěrech vystoupení, praktikuje. Souprava tudíž jen málokdy vydrží pohromadě a často se dohrává s převráceným bubnem, rozpůleným činelem nebo prasklou telecí blánou.
Snad aby si Pavel, sám hudebník spíše podprůměrný, zasloužil své místo mezi hvězdami BrassBandu, začal skládat rádoby humorné texty. Náměty čerpá ze života kapely, svého vlastního rodinného zázemí, ale mnohdy sáhne i k celospolečenským tématům, jako je nezaměstnanost, rasová diskriminace či registrované partnerství.
Pavel nebyl v počátku v kolektivu příliš oblíben. Ale od té doby, co kapelu hostí, pokaždé když ho přijede vyzvednout na vystoupení, domácí slivovicí, se jeho pozice přece jen trochu vylepšila. Kolegům v kapele sice stále ještě vyká, ale již smí být uveden i na plakátech či v reklamních brožurách, byť jen jako pomocný personál.
Ve volných chvílích se Pavel nejraději mrzačí na trávnících nejnižších fotbalových soutěží, kde, pokud právě není na operaci nebo rehabilitaci s koleny, obvykle působí na postu pravého záložníka (v jeho případě většinou totéž co náhradník).
Jeho bubenický styl, založený na cenění zubů a neustálých poruchách historických bicích nástrojů, spoluvytváří celkovou image kapely. Staré bubny a stojany totiž nebyly původně konstruovány na tak zběsilý způsob hry, jaký Pavel, zvláště pak v závěrech vystoupení, praktikuje. Souprava tudíž jen málokdy vydrží pohromadě a často se dohrává s převráceným bubnem, rozpůleným činelem nebo prasklou telecí blánou.
Snad aby si Pavel, sám hudebník spíše podprůměrný, zasloužil své místo mezi hvězdami BrassBandu, začal skládat rádoby humorné texty. Náměty čerpá ze života kapely, svého vlastního rodinného zázemí, ale mnohdy sáhne i k celospolečenským tématům, jako je nezaměstnanost, rasová diskriminace či registrované partnerství.
Pavel nebyl v počátku v kolektivu příliš oblíben. Ale od té doby, co kapelu hostí, pokaždé když ho přijede vyzvednout na vystoupení, domácí slivovicí, se jeho pozice přece jen trochu vylepšila. Kolegům v kapele sice stále ještě vyká, ale již smí být uveden i na plakátech či v reklamních brožurách, byť jen jako pomocný personál.
Ve volných chvílích se Pavel nejraději mrzačí na trávnících nejnižších fotbalových soutěží, kde, pokud právě není na operaci nebo rehabilitaci s koleny, obvykle působí na postu pravého záložníka (v jeho případě většinou totéž co náhradník).