Palác Akropolis
Praha , Kubelíkova 1548/27
20. léta
V březnu 1927 začal architekt Rudolf V. Svoboda stavět na svém pozemku na rozhraní Žižkova a Královských Vinohrad, při nároží dnešních ulic Kubelíkovy a Víta Nejedlého, monumentální dům s kavárnou a divadelním sálem.
Umělecká výzdoba divadla byla na tehdejší žižkovské poměry nezvyklá. Akademický malíř Štroff ve foyer ztvárnil výjevy z událostí při vzniku Československa a v suterénu žánrové výjevy z divadelního a filmového života.
Sál byl koncipován víceúčelově a moderní aparatura s projekcí na pevnou stěnu měla zajistit spokojenost filmových diváků, což se nestalo.
Palác Akropolis – s komfortními byty a také odpovídající výší nájemného – obývaly především rodiny z lépe situovaných středních vrstev. V domovních seznamech z třicátých let bychom našli statkáře, advokáty, magistrátního tajemníka, státního profesora, majitele krejčovského závodu, penzisty i makléře. Byty s ordinací si pronajali mnozí praktičtí lékaři, pobývali zde i architekti.
Zatímco ještě 4. února 1928 přijímal Rudolf V. Svoboda gratulace při kolaudaci budovy, za pár let již měl vážné starosti. Vleklá hospodářská krize způsobila výrazný pokles stavebního ruchu a vzniklé dluhy musel částečně pokrýt exekučním prodejem Akropole, kterou zakoupila společnost pro pohřbívání žehem. Poté začalo divadlo Akropolis pomalu upadat v zapomnění.
V hodině dvanácté si ho pronajal soubor pražského divadla Komedie vedený Prokopem Laitrichem, který však musel zdlouhavě žádat o udělení koncese.
Slavnostní křest nového sálu se konal až 23. ledna 1928, kdy zde byla uvedena Mahenova veselohra Ulička odvahy. Od Laichtra a dalšího podnikatele Lince Akropolis nakonec převzal populární herec Karel Želenský se svou manželkou, herečkou Laurou Želenskou, kteří společně vedli divadlo po 6 sezón. Přes nespornou snahu i uměleckou kvalitu programu se nepodařilo zcela naplnit původní koncepci "velkoměstského divadla". Pro zhýčkané pražské publikum bylo divadlo poněkud excentricky položeno.
30. léta
Radikální řešení nabízel nový podnikatel manažerského typu, dosavadní režisér Velké operety, Jiří Koldovský. Pod jeho vedením, po nezbytné rekonstrukci sálu a angažování nového souboru, zahájilo svou činnost Moderní divadlo - 27. srpna 1939 koncertem orchestru vládního vojska a 3. září dramatizací Jiráskova F. L. Věka vypravenou novým šéfem činohry Františkem Filipovským. V činoherních představeních vystupovali i herci zvučných jmen tehdejší doby.
Během 2. světové války fungoval Palác Akropolis jako občasné kino. Po jejím konci zde krátce opět fungovalo divadlo.
Po válce
Po únoru 1948 bylo divadlo definitivně uzavřeno, sloužilo jako sklad a restaurace jako jídelna pro dělníky a důchodce.
To vše až do roku 1991, kdy jej koupila nově vzniklá Žižkovská divadelní a hudební agentura a za pomoci Nadace Pražská pětka zprovoznila nejprve restauraci a pustila se do rozsáhlých rekonstrukcí divadelního sálu.
V březnu 1927 začal architekt Rudolf V. Svoboda stavět na svém pozemku na rozhraní Žižkova a Královských Vinohrad, při nároží dnešních ulic Kubelíkovy a Víta Nejedlého, monumentální dům s kavárnou a divadelním sálem.
Umělecká výzdoba divadla byla na tehdejší žižkovské poměry nezvyklá. Akademický malíř Štroff ve foyer ztvárnil výjevy z událostí při vzniku Československa a v suterénu žánrové výjevy z divadelního a filmového života.
Sál byl koncipován víceúčelově a moderní aparatura s projekcí na pevnou stěnu měla zajistit spokojenost filmových diváků, což se nestalo.
Palác Akropolis – s komfortními byty a také odpovídající výší nájemného – obývaly především rodiny z lépe situovaných středních vrstev. V domovních seznamech z třicátých let bychom našli statkáře, advokáty, magistrátního tajemníka, státního profesora, majitele krejčovského závodu, penzisty i makléře. Byty s ordinací si pronajali mnozí praktičtí lékaři, pobývali zde i architekti.
Zatímco ještě 4. února 1928 přijímal Rudolf V. Svoboda gratulace při kolaudaci budovy, za pár let již měl vážné starosti. Vleklá hospodářská krize způsobila výrazný pokles stavebního ruchu a vzniklé dluhy musel částečně pokrýt exekučním prodejem Akropole, kterou zakoupila společnost pro pohřbívání žehem. Poté začalo divadlo Akropolis pomalu upadat v zapomnění.
V hodině dvanácté si ho pronajal soubor pražského divadla Komedie vedený Prokopem Laitrichem, který však musel zdlouhavě žádat o udělení koncese.
Slavnostní křest nového sálu se konal až 23. ledna 1928, kdy zde byla uvedena Mahenova veselohra Ulička odvahy. Od Laichtra a dalšího podnikatele Lince Akropolis nakonec převzal populární herec Karel Želenský se svou manželkou, herečkou Laurou Želenskou, kteří společně vedli divadlo po 6 sezón. Přes nespornou snahu i uměleckou kvalitu programu se nepodařilo zcela naplnit původní koncepci "velkoměstského divadla". Pro zhýčkané pražské publikum bylo divadlo poněkud excentricky položeno.
30. léta
Radikální řešení nabízel nový podnikatel manažerského typu, dosavadní režisér Velké operety, Jiří Koldovský. Pod jeho vedením, po nezbytné rekonstrukci sálu a angažování nového souboru, zahájilo svou činnost Moderní divadlo - 27. srpna 1939 koncertem orchestru vládního vojska a 3. září dramatizací Jiráskova F. L. Věka vypravenou novým šéfem činohry Františkem Filipovským. V činoherních představeních vystupovali i herci zvučných jmen tehdejší doby.
Během 2. světové války fungoval Palác Akropolis jako občasné kino. Po jejím konci zde krátce opět fungovalo divadlo.
Po válce
Po únoru 1948 bylo divadlo definitivně uzavřeno, sloužilo jako sklad a restaurace jako jídelna pro dělníky a důchodce.
To vše až do roku 1991, kdy jej koupila nově vzniklá Žižkovská divadelní a hudební agentura a za pomoci Nadace Pražská pětka zprovoznila nejprve restauraci a pustila se do rozsáhlých rekonstrukcí divadelního sálu.