Dailla a její little psycho moment o tanci v dešti, svobodě a odvaze být jiná

Autor: Martin Čáslavský, CSMUSIC

11.06.2026: Někdy stačí jeden obyčejný moment. Déšť, hudba ve sluchátkách a rozhodnutí přestat řešit, jak to celé působí navenek. Právě z takové chvíle se zrodil nejen virální příběh o „holce, co tančí na ulici“, ale i nová skladba little psycho. V otevřeném rozhovoru mluví o tom, proč je pro ni spontánnost formou terapie, jak se učí balancovat mezi sebevědomím a zranitelností a proč je lepší sbírat barevné, trochu chaotické zážitky než se snažit zapadnout do představ ostatních.

Kdy sis poprvé uvědomila, že ten moment tance v dešti pro tebe nebyl jen trapná historka, ale vlastně zásadní bod v tom, jak vnímáš svobodu a sebevyjádření?

Nejdříve vám děkuji za příležitost představit svou novou skladbu “little psycho”. Moc si toho vážím.
Na začátku byla jen čistá emoce. Prostě začalo pršet, pustila jsem si hudbu do sluchátek, vyběhla ven a na chvíli se zavřela do svého vlastního světa. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, jak to vypadá zvenku. Podobné momenty mě bavily už v dětství. Tančit v dešti, proměňovat obyčejné dny v něco trochu kouzelného a prožívat je naplno. Toho se snažím držet i dnes. Nikdy mě nenapadlo, že by na tom mohlo být něco špatného. Naopak, vždycky mně takové chvíle přinášely lehkost a pocit svobody.

Co se v tobě odehrává ve chvíli, kdy vědomě uděláš něco, co ostatní považují za „divné“? Je to vzpoura, terapie, nebo čistá radost?

Myslím, že je to kombinace všech těchto elementů. Občas mě baví jít proti tomu, co se považuje za „normální“, zkoušet nové věci a nenechat se svazovat představami o tom, co by se mělo a nemělo. Nejčastěji je to ale pro mě forma terapie. Na chvíli vypnu hlavu, přestanu všechno analyzovat a prostě si ten moment s radostí užiju. Snažím se řídit tím, že bych jednou raději vzpomínala na spoustu barevných, vtipných a trochu chaotických zážitků, než litovala věcí, které jsem neudělala jen proto, že by mohly působit divně. I když přiznávám, že moje perfekcionistické já s tím občas bojuje.

Jak moc tě ovlivnilo, že tě sousedi tehdy okamžitě zaškatulkovali? Zůstala v tobě nějaká stopa, nebo ses s tím naučila pracovat?

Vůbec ne negativně, právě naopak. Naši sousedé jsou skvělí a dneska je to historka, které se společně zasmějeme. Myslím, že mě to spíš utvrdilo v tom, abych se tolik nezabývala tím, co si o mně ostatní myslí, a dělala věci, které mi přinášejí radost. Ve výsledku to byla vlastně výhra pro všechny. Já jsem si zatancovala v dešti, sousedé měli o čem vyprávět a ještě z toho vznikl song little psycho.

Co pro tebe znamená „romantizovat život“ v praxi? Je to mindset, obranný mechanismus, nebo způsob, jak si udržet kreativitu?

Pro mě je romantizování života hlavně o tom všímat si kouzla v obyčejných věcech. Není to o tom, že je všechno perfektní, ale o tom umět se na chvíli zastavit a být přítomná.

Můžou to být úplně jednoduché momenty – káva na lavičce, procházka se sluchátky nebo tanec v dešti. Jsou to věci, které zažívá každý z nás, ale ne vždycky si je dokážeme naplno vychutnat, protože často jen spěcháme dál.

Asi je to pro mě trochu mindset, trochu forma péče o sebe a určitě i způsob, jak si udržet kreativitu. Když člověk vnímá svět citlivěji a dovolí si prožívat i malé okamžiky naplno, často právě z nich vznikají emoce, příběhy a nápady, které se pak přirozeně promítnou i do hudby.

Jak se rodil příběh „little psycho“ ve studiu? Bylo to od začátku jasné téma, nebo se to poskládalo až během práce s Marcelem?

Při tvorbě té písničky mi pořád chodila do hlavy fráze „little psycho“. Měla jsem pocit, že v sobě přesně nese tu kombinaci nadsázky, svobody a toho, jak může člověk působit na ostatní, když se nebojí být sám sebou a prožívat věci naplno.

A pak jsem si vzpomněla na ten moment, kdy jsem tančila v dešti, a najednou do sebe všechno zapadlo. Bylo jasné, o čem ten song má být. Ne o tom být „psycho“ v negativním smyslu, ale o tom dovolit si být trochu jiná, spontánní a autentická. Dělat věci, které mi dělají radost, i když je někdo jiný možná úplně nepochopí.

Kde leží hranice mezi sebevědomím a zranitelností, které se ve skladbě neustále přetahují?

Myslím, že ta hranice je hodně tenká. V „little psycho“ je sebevědomí hlavně v tom, že si člověk řekne: „Jo, možná jsem občas trochu moc a možná dělám věci, které ostatní úplně nechápou, ale je to součást mě a nechci se za to omlouvat ani stydět.“

Zároveň je v tom ale i zranitelnost, protože to neznamená, že mi je úplně jedno, co si ostatní myslí. A právě tohle napětí mě na té písni baví, ta touha být sama sebou, ale zároveň i takový ten malý strach a nejistota, jestli to bude pochopeno správně.

Zažila jsi někdy i v dospělosti situaci, kdy tě někdo rychle odsoudil podle jedné momentky nebo dojmu?

Ano, určitě. Myslím, že v dnešní rychlé době jsme všichni trochu tlačeni k tomu dělat rychlé úsudky a hned se posouvat dál. To platí dvojnásob na sociálních sítích, kde si každý přirozeně vybírá, co chce sdílet a co o sobě prozradí. Je potom těžké poznat, kde končí realita a kde začíná obraz, který si o sobě vědomě nebo nevědomě vytváříme. Někdo vás vidí v jednom videu, v jedné větě, v jednom outfitu nebo v jednom momentu na pódiu a hned si vytvoří představu o tom, kdo jste.

Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracovala. Vždycky jsem se snažila dělat věci správně a být na všechny milá, takže nebylo jednoduché přijmout, že mě někdo nemusí nebo si na mě vytvoří názor podle jednoho momentu. Právě tohle je téma mého dalšího songu lalalove me. Je o tom naučit se mít ráda samu sebe i ve chvílích, kdy mě někdo nepochopí. Dnes už vím, že se nemůžu splnit do očekávání úplně všech. A to je v pořádku. 100 lidí, 100 chutí. Já vím, kdo jsem, a proč dělám to, co dělám, a raději se soustředím na lidi, se kterými si navzájem rozumíme.

Jak bys popsala svou autenticitu dnes — je to něco, co si musíš chránit, nebo něco, co už přichází přirozeně?

Hodně se řídím srdcem. Nikdy jsem moc neuměla dělat věci, které bych tak doopravdy necítila. Když něco není moje nebo se v tom necítím dobře, většinou u toho dlouho nevydržím.

Na druhé straně člověk kolem sebe neustále slyší spoustu názorů, rad a očekávání, a právě proto se občas snažím zastavit a připomenout si, co je pro mě důležité. Hudba mi v tomhle hodně pomohla. Díky ní jsem se naučila víc důvěřovat sama sobě a nebát se zkoušet nové věci. Autenticitu nevnímám jako něco, čeho člověk jednou dosáhne a má hotovo. Je to spíš neustálé poznávání sebe sama a odvaha zůstat věrná tomu, kým jsem.

Co tě na spolupráci s Marcelem tentokrát nejvíc překvapilo? Přinesl do „little psycho“ něco, co jsi sama nečekala?

Tentokrát mě asi nejvíc bavilo hledání zvuku songu. Na první poslech působí little psycho docela lehce a jednoduše, ale zároveň má taneční energii a drive a to mně na tom strašně baví.

Celý proces navíc probíhal velmi přirozeně. Neměli jsme pocit, že bychom něco tlačili na sílu, spíš si všechno postupně sedalo a svět té písničky se skládal tak nějak sám. Hodně jsem si užila i nahrávání back vokálů a všechny ty malé detaily, které nakonec dotvářejí atmosféru skladby.
Myslím, že Marcell skvěle pochopil, co chci tou písničkou říct, a pomohl najít přesně ten správný balanc mezi lehkostí, energií a emocí. Díky tomu vznikl song, který zní přesně tak, jak jsem si představovala.

Kdy ses naposledy cítila jako „little psycho“ v tom nejlepším slova smyslu? Tedy svobodně, spontánně a bez ohledu na pohledy ostatních?

Upřímně, asi právě teď. Mám pocit, že se mi v životě děje spousta krásných věcí najednou. Dokončila jsem bakalářské studium psychologie, pracuji na nové hudbě, naše dailla komunita roste a celkově si tohle období opravdu užívám.

Je kolem toho samozřejmě spousta práce a emocí – radost, nadšení, nervozita i očekávání. A místo toho, abych se je snažila skrývat nebo působit víc „v pohodě“, si je tentokrát dovoluji naplno prožít. Mám radost z každého malého kroku a z toho, že se věci posouvají správným směrem.
Takže ano, vlastně se teď cítím trochu jako little psycho. V tom nejlepším slova smyslu. Protože když člověk žije něco, na čem mu opravdu záleží a co ho baví, byla by škoda šlápnout na brzdu.