Klara Black o svobodě, která bolí, a hudbě, která ji konečně pustila ven

Autor: Martin Čáslavský, CSMUSIC

21.06.2026: Rozhovor s Klarou Black odkrývá cestu umělkyně, která se po letech hraní pro jiné rozhodla konečně promluvit vlastním hlasem. V jejích odpovědích se potkává Praha, Londýn i Los Angeles, intenzivní osobní transformace, stavy rozšířeného vědomí i tvrdě vydřená hudební sebejistota. Klara otevřeně mluví o momentech zlomu, o pocitu „caged“, který ji provází od dospívání, o spolupráci s producentem Václavem Exnerem i o tom, jaké to je natáčet videoklip několik metrů pod vodou bez kyslíku. Výsledkem je portrét umělkyně, která se přestala bát hrát naplno za sebe. A právě tím našla svůj skutečný zvuk.

Kdy ses poprvé cítila připravená skutečně říct všechno, co jsi dřív nedokázala vyslovit? A co byl ten moment zlomu?

Moment zlomu nastal v roce 2024, kdy jsem se vrátila z USA z turné s Karin Ann. Předcházel tomu také jeden intenzivní rozchod a stěhování se z Londýna, kde jsem původně myslela, že zakotvím. Ale nezakotvila. V té době mi došlo, že pokud se chci nějak hudebně vyjádřit sama za sebe, nikdo to za mě neudělá a musím to prostě udělat sama a napsat si svoji hudbu. Taky jsem konečně překonala postkomunistické trauma naší milé České země a nabyla v zahraničí zkušenosti a sebevědomí, které mi pomohly se vyjádřit tak, jak jsem to cítila - beze strachu, co si o tom kdo bude myslet a zároveň způsobem, který lahodí i mému vlastnímu uchu. Bez zkušeností ze zahraničí bych toho zvuku, který teď poslouchám na vlastních nahrávkách, nedosáhla.

Jak se do skladeb propsalo tvoje cestování mezi Prahou, Londýnem a Los Angeles, a jestli některé město ovlivnilo EP víc než ostatní?

Jak jsem již zmínila, cestování - a především setkávání s muzikanty a lidmi ze zahraničí - mi dodaly potřebné sebevědomí a cit pro zvuk, které jsem v Česku nemohla najít. Nejvíc mě určitě ovlivnilo LA. V USA jsem pozorovala jeden hodně výrazný rys u muzikantů a to je sebevědomí, které ale nesouvisí s egem. Moje dosavadní zkušenost byla, že když si někdo hodně věří a hraje za sebe, říká se o něm, že je arogantní. Zároveň to muzikanti, kde jsem se pohybovala dost potvrzovali tím, že do svých kruhů nikoho nového moc nepouštěli, pomlouvali se navzájem a hlavně když někdo potřeboval pomoct, spíš tomu člověku dali sežrat, že není dost dobrej. Takový pocit, že není možný se moc uvolnit a dělat chyby, když člověk zkouší něco nového, nebo jde s kůží na trh s vlastní tvorbou. Pobyt v zahraničí mi tento pocit vyléčil. Měla jsem dojem, že se lidi v hudbě mnohem víc podporují a jde jim o to, aby to znělo dobře, ne o to, kdo jak hraje, cítila jsem v zahraničí u muzikantů vždy mnohem větší otevřenost a uvolněnost. A zároveň mnohem větší sebevědomí, které se ale projevilo tím, že když už někdo hrál, nestyděl se hrát naprosto naplno a za sebe, ale byla tam taková zvláštní svoboda v tom, že když už se to teď real time děje na pódiu, je jedno, co si o tom, kdo myslí, ten člověk, který se hudebně vyjadřuje, má zároveň velký cit pro celek a pro to, že hrajeme hudbu spolu.

Co pro tebe znamenalo dlouhé hledání vlastního hlasu? Šlo víc o hudbu, nebo o osobní zralost?

Určitě je to kombinace obojího. Za prvé mi došlo, že když se chci kompletně hudebně vyjádřit, musím si psát své písničky. Od malička mě napadaly různé melodie a když jsem si to napsala, tak jsem si to musela i zazpívat. Začala jsem chodit na lekce zpěvu a snažím se na sobě pracovat pěvecky, abych se za svůj výkon nestyděla a byla schopná vyjádřit emoce ve vlastních skladbách. Cesta osobního rozvoje přišla s tím, když jsem, zjistila, že zpěv není tak přirozený, jak jsem si myslela, když chci, aby to znělo fakt dobře :D Titulní singl EP Caged jsme nahrávali asi na 4 pokusy - myšleno 4 víkendy po sobě. A dopadlo to tak, že jsme nakonec použili úplně první verzi, protože se to postupně spíš zhoršovalo kvůli mému stresu, že to nezazpívám dobře a každý další pokus byl víc a víc” caged” :D Takže tím, že jsem začala zpívat jsem si připravila skutečně solidní cestu sebepoznání a seberozvoje, velmi doporučuju všem.

Jak se proměnil tvůj vztah k psychologii a stavům rozšířeného vědomí během tvorby EP a jak konkrétně se to odráží v textech?

Tohle je moc hezká otázka. Moje povaha mi velí hledat vždy balanc. Řekla bych, že mám silnou intelektuální zvídavost a zajímá mě, jak věci opravdu jsou, nejen, jak je prožívám. Zároveň jsem extrémně citlivá, takže moje prožívání je velmi intenzivní a nutí mě moje pocity nějak transformovat, protože je toho často prostě moc. Psychologie mi dala skvělou bázi k tomu, abych si ujasnila názory na to, jak funguje lidská mysl a jak kriticky přemýšlet o různých přesvědčeních - od spirituality, přes vědecká tvrzení až po politiku. Psychologie mi dala nadhled nad vlastní duševní procesy a zároveň mě upozornila na to, že moje cesta ke svobodě a naplnění je ve transformaci těch pocitů, nestačí je pouze pozorovat a něco si o nich myslet. Což mi následná tvorba EP pouze potvrdila.

Stavy rozšířeného vědomí mi na druhou stranu poskytly zkušenostní rovinu toho, kdo jsem a kam až může lidská zkušenost sahat. Objevila jsem prostory v sobě, na které bych bez těchto zkušeností v takové intenzitě nenarazila. Moje vlastní tvorba i stavy rozšířeného vědomí pro mě vycházejí ze stejného místa. Ale pořadí je jasné - experimenty s vlastním vědomím vedou k tvorbě, protože mě prostě uspokojuje, když ze zážitku vzniká ještě něco jiného, než jen vzpomínka. A zároveň platí, že stavy rozšířeného vědomí mohou být velmi léčivé a mají smysl samy o sobě, abychom mohli žít plněji a spokojeněji. Já jsem se rozhodně musela trošku poléčit, abych byla schopna se rozhodnout, že opravdu potřebuju dělat svoje umění a jinudy cesta prostě nevede.

Jak vznikala spolupráce s producentem Václavem Exnerem a co bylo tím momentem, kdy jste pochopili, že mezi vámi funguje kreativní chemie?

Spolupráce mohla vzniknout díky naší společné kamarádce, která nás seznámila. Vašek se zrovna vrátil z producentských studií v USA v podobnou dobu, jak jsem přijížděla zpět do ČR já. Samotná chemie se začala projevovat v momentě, když jsme zjistili, že náš největší producentský vzor je Trent Reznor, pustili jsme si navzájem hudbu, co jsme každý do té doby udělali a Vašek mi nabídl, že bysme mohli něco zkusit vyprodukovat spolu. Přinesla jsem demo Caged a to, co se objevilo v Abletonu po první session nás oba posadilo na židli a zjistili jsme, že nám to prostě funguje.

Co pro tebe představuje ústřední skladba Caged? Je to spíš vzpomínka na dospívání, nebo stále přítomný pocit sevření?

Caged má rozhodně kořeny v mém dospívání, kdy jsem měla pocit, že to, kdo opravdu jsem a co si myslím, je naprosto nepřijatelné. Bohužel pocity přetrvávají dál, jen důvody jsou jiné. Často se cítím lapená v nějaké životní situaci a netuším, jak z toho ven. Momentálně už ale pozoruju, že jsem to většinou já, kdo mě drží v prostředí, které mi nevyhovuje a často je to nějaké staré přesvědčení nebo způsob fungování, které je nutno upgradovat, abych se znovu cítila, že můžu dýchat. Někdy si představuju život, kdy je vše v harmonii a pořád hledám cesty, jak to udělat, ale mám pocit, že když vylezu z jednoho vězení, je to jen otázka času, než zjistím, že jsem jen přelezla do nějakého jiného. No… Třeba se mi to pomůže vyřešit s dalším EP a tohle téma už nebude aktuální :) Držte mi palce.

Jak ses psychicky připravovala na natáčení videoklipu několik metrů pod vodou bez přístroje a jestli ti tahle zkušenost změnila pohled na vlastní limity?

Byla jsem hodně nadšená vizí toho, jak měl videoklip vypadat. Takže jsem se snažila připravit tak, abych tu vizi co nejlépe zhmotnila, to znamená vydržela bez přístrojů v poměrně děsivé hloubce co nejdéle. Na vlastní limity jsem si rozhodně sáhla při samotném natáčení, kdy se stalo pár chybiček a například potápěčky, které mě měly na signál vždy vytáhnout k hladině, můj signál kvůli průdkému světlu neviděly a já už neměla žádnej kyslík. To jsem si říkala “no, tak se tu prostě utopím..”. Ke konci natáčení, které probíhalo v noci mě už hodně bolela hlava z tlaku pod vodou a byla mi strašná zima, ale něco ve mě se v jeden okamžik přeplo na autopilota a nějak jsem se od nepříjemných pocitů oddělila, protože výsledný produkt pro mě byl důležitější než aktuální diskomfort. Jsem ráda, že se u sebe na tuto vlastnost mohu spolehnout. Toto jsem se rozhodně naučila při náročných tour, kde se nikdo neptá, jak se kdo cítí, protože se prostě hraje každý večer v jiném městě a tak to prostě je. Naučila jsem se, jak vstoupit do flow, které mě pak nese a pomůže podat výkon nezávisle na okolnostech.

Jak tě ovlivnilo hraní s Karin Ann, Mattem Longem nebo předkapelování Imagine Dragons a Yungbludovi? Co sis z těch pódií přenesla do vlastní tvorby?

Matt Long byl absolutní génius a strašně moc jsem se s ním naučila o hudební magii, kterou velmi ovládal. Jsou to zkušenosti, které se nedají vyslětlit, jen zažít a to dodá člověku schopnosti třeba tyto postupy někdy opakovat. Je to velmi duchovní záležitost. Mám pocit, že ačkoliv Matt už není mezi námi, má nade mnou ochrannou ruku a já chci jít v hudbě se stejnou upřímností, čistotou a urgencí, jakou jsem viděla u něj. Další věc, co mě Matt naučil je to, že člověk může být uplný zlatíčko v backstagi a na všechny být milý a vstřícný a nechat si všechny démony na stage nebo skládání a tam je naplno vypustit. Přijde mi to v mém případě velmi funkční a psychoterapeutický způsob, jak vůbec jako umělec existovat v tomto světě.

Co se týče předskakování hudebním velikánům, tak to jsem si prostě splnila svůj dětský buebnický sen. A teď jsem od toho svobodná. Už vím, jaký je pocit, hrát na obří stagi, když se na mě dívá 40 000 lidí. Takže jsem pak mohla začít usilovat o něco jiného. Do vlastní tvorby si odnáším přesvědčení, že všechno je možné, když tomu dostatečně dlouho věřím a pracuju pro to.

Kdy sis uvědomila že chceš přejít z doprovázení jiných umělců k vlastní tvorbě a že je čas vydat něco pod vlastním jménem?

Takhle jsem to nikdy nevnímala. Přirozeně se mi otevřelo v životě okno, kdy jsem neměla moc hraní a měla jsem čas i prostor se zabývat svou hudbou, která ve mě v té době už dozrála. Stále mám kapelu v Londýně, kde jsem na bubenické židličce jako doprovod a velmi si tuto roli užívám. Sloužit hudbě jako bubeníce je na pódiu pořád stejně naplňující, ale jen mi to přestalo stačit k tomu, abych se cítila naplněná v životě.

Jak bude vypadat koncertní podoba EP v Bike Jesus?Jak propojuješ hudbu, světlo a vizuál, aby vyprávěly jeden příběh?

Základem pro mě je obklopit se lidma, u kterých mám pocit, že chápou, jak to myslím. Proto dělám koncert v Bike Jesus a proto jsem si jako kapelu přizvala hudebníky a producenty, kteří jsou reálně součástí hudební tvorby mého EP. Kdo jiný by to zahrál lépe? Tím, že jsem se v roli muzikanta na scéně pohybovala tak dlouho, mám celkem přehled, kdo a jak hraje. Myslím, že mám nejlepší kapelu v Česku, hodně se na koncert těším.

Co se týče vyprávění příběhu na stagi, tak můj narativ se právě formuje. Už mám příběh, který chci vyprávět a teď hledám správné křeslo, do kterého si sednout a lampičku, která bude mít nejpříjemnější světlo a ten správný čaj, který mému příběhu dodá širší kontext. Takže doporučuju být u toho, protože je to velmi vzrušující cesta.