Priessnitz Rock
Česko , 1989
Punkoví Chlapi z práce z konce 80. let jsou označováni jako předchůdci současných Priessnitz. Cesty hlavních postav dnešních „Mágů z hor“ Petra Kružíka a Jaromíra Švejdíka se setkaly ovšem mnohem dříve. „Ležel jsem se žloutenkou v jesenické nemocnici spolu se známým Jarouše, který mu o mně řekl. Jaroušova kapela zrovna sháněla kytaristu a tak mě vzali, protože jsem měl zesilovač, kytaru a uměl tři akordy. Asi ale hlavně kvůli tomu zesáku…“ Tak popisuje setkání dnešních hlavních postav Priessnitz Petr Kružík a dodává, že se s ním, jako s vesničanem z Adolfovi, nikdo z Jeseníku moc nebavil.
Roku 1980 v garáži v Malíčku vzniká kapela EL 34 pojmenovaná podle lampy z 20wattového zesilovače, přes který hrála kytara, basa a zpěv. Druhá kytara pak jela přes kotoučový magnetofon. Jako echtovní punkeři se inspirovali muzikou Sex Pistols a taky polských Maanam. Stručnou charakteristiku tehdejší tvorby vystihl Petr Kružík: „Bylo to rychlé a na tři akordy.“ Kapela ve složení Kružík – kytara, Michal Jurka – basa, Jéňa Vyhlídal (Dlouhej Jéňa) – kytara a Švejdík – zpěv, bicí se po celou dobu své šestileté existence potýkala s povinnou (dvouletou) vojenskou službou v Československé lidové armádě. V roce 1982 začíná sloužit Kružík a dva roky nato Švejdík. „Díky vojně jsme ztratili pět let života kapely,“ vzpomíná Kružík. V době Kružíkova válčení hrála chvíli kapela obohacena o vokalistku Hrabalíkovou (křestní jméno se již bohužel vytratilo z paměti), která ve vzpomínkách Jarouše Švejdíka figuruje jako ta, co měla „pěknej hlas a ještě lepší vizáž.“ Kapela odehrála pár povedených koncertů z nichž nejlepší byl asi v Supíkovicích. Jaromír vzpomíná: „Fandové rockové muziky, většinou máničky, prý už zdálky slyšely výkřiky: Máte rádi Beatles? Ano? Tak jděte do prdele! Koncert se odehrál v prostorách kulturně-politické místnosti nad zdejší hospodou, která byla společnými silami (máničky + hasiči + muzikanti) značně zdemolovaná. Prostě typický punkový koncert aneb Chlapi z práce po práci mají rádi legraci.“ Plynulým vývojem se pak v roce 1986 z El 34 stávají Chlapi z práce. (Název je podle časté průpovídky jednoho kamaráda, který takto označoval své spolupracovníky ze zaměstnání. „Chlapi z práce“ Švejdík a Kružík byli v té době na učňáku.)
Mění se složení a zůstává v podstatě jen tandem Kružík – Švejdík (kytara – zpěv). Bicí jsou zpočátku suplovány automatem (dřevěná krabice) a poté přichází Jiří Florián. Kapela však hraje dlouho bez basy. Nového basáka hledá až před soutěží amatérských kapel v Zábřehu na Moravě – Rockfest. Přichází Miroslav Brzobohatý – Šora (s Priessnitz pak hraje na albech Seance a Potichu?) a kapela se v létě 1989 objevuje na pódiu soutěžního Rockfestu, kterého se účastnily především zábavové kapely z tehdejšího okresu Šumperk. Chlapi z práce i přes silnou konkurenci soutěž vyhráli a zpěvák Jaromír Švejdík dokonce získal cenu za pěvecký výkon, který spočíval především ve válení se po zemi, což některé členy kapely tak vyvedlo z míry, že mu chtěli poskytovat první pomoc. Není se co divit, že po vystoupení Chlapů z práce ostatní kapely odmítaly hrát…
Veřejná prezentace v době předrevoluční byla obrovským problémem. Každá kapela musela mít svého zřizovatele, což bylo většinou SSM (Socialistický svaz mládeže) a chodilo se na přehrávky. Chlapi z práce se díky těmto povinnostem ocitly v undergroundu, protože požádat místní organizaci SSM o zřízení by bylo velmi troufalé až drzé. Veřejné produkce se pak konaly na ilegálních a utajovaných festivalech povětšinou pořádaných na polorozpadlých statcích. Chlapi z práce si tak zahráli na statku v Supíkovicích, v Zábřehu a jednou dokonce taky Na špici (Domašov), kde hráli svatebčanům.
V revolučním roce 1989 pak Chlapi z práce zamířili do profi studia v Ostravě a nahrávají své první demo. Na nahrávce je sedm skladeb, z nichž některé se poté objevily i na první desce Priessnitz Freiwaldau. Hned první věc dema Věci poměrně dobře charakterizuje tehdejší hudební projev Chlapů z práce. Jaromír Švejdík artistně hlubokým hlasem láká posluchače do své místnosti plné věcí zděděných, koupených a kradených, aby přišli s lopatou. Muzika je punkově přímočará a šlape. Po úspěchu na Rockfestu odchází Šora a na basu začíná hrát Dalibor Halíček. Ke změně dochází i v muzice. Vývoj jde dopředu. Chlapi z práce se naučili hrát a skládali složitější věci. Inspirace přicházela z polských rozhlasových stanic, kde bylo na Radiu 3 možné poslouchat v té době nedostupnou západní produkci. (Chlapi z práce pod vlivem západních trendů dokonce secvičili dvě rapové skladby). Tam také Petr Kružík poprvé slyšel Fields of Nephilim a přiznává, že to byla velká inspirace pro vznik „gotického“ výrazu budoucích Priessnitz. Množství kapel majících v názvu práci, stroje (Stará dobrá ruční práce, Krásné nové stroje apod.) nakonec donutí kapelu měnit název na Priessnitz a začít zkoušet repertoár na první desku Freiwaldau, kterou započala dnešní novodobá historie tandemu Kružík – Švejdík.
Priessnitz – Per aspera ad astra
Ještě za „totáče“ (v roce 1989) jeseničtí punkoví Chlapi z práce přijímají jméno vodního felčara Vincenze Priessnitze a na rockové scéně se zjevují Priessnitz. Prvotní osazenstvo kapely tvoří Jaromír Švejdík – zpěv, Petr Kružík – kytara, Libor Halíček – basa, Ladislav Kolompár – bicí (jako šestnáctiletý mladík přichází hned po přejmenování na Priessnitz) a jako host hraje s kapelou Jiří Vaculík – kytara. V roce 1991 nahrávají první album nazvané Freiwaldau (německý název Jeseníku), které o rok později vychází na značce Legend. Syrová deska obsahuje také skladbu Sny, jež se stává hitem a kapelu provází až do dneška.
Hned po roce se skupina opět vydává do studia a točí další desku – Nebel, ta pak vychází opět u Legendu. O Priessnitz se začínají zajímat hudební publicisté, pateticky zdůrazňují temnost místních hvozdů, hustotu mlhy válející se v údolí a německé kořeny kraje za horami. Podobné výčty se staly oblíbeným klišé a není se čemu divit. Texty prodchnuté mystikou a hudba s nádechy gotiky – to byly atributy, kterými se tvorba Priessnitz jen hemžila. Právě nálepka gotické kapely se s kapelou vezla dlouhou dobu a až tvorba z poslední doby smazala gotický kurz směrem k písničkové tváři. Od Legendu, který zmizel z hudebního světa, Priessnitz přecházejí k Bontonu a v roce 1994 zde vydávají Hexe. V té době už kapela hraje bez Jiřího Vaculíka pouze ve čtyřech. Na albu se mimo zpěvu a textu podílí Jaromír Švejdík také jako výtvarník obalu, v čemž pokračuje i na další desce. Po Hexe se kapela nachází v hlubokém útlumu, z kapely odchází Libor Halíček a je nahrazen Mírou Brzobohatým – Šorou, který se s Kružíkem a Švejdíkem sešel už v Chlapech z práce. Další novou tváří je pak kytarista Dušan Oravec z Clamence. A aby změn nebylo málo, frontman skupiny Jaromír Švejdík odchází za rodinou a prací do Prahy. V textech se poprvé objeví metro a tramvaje, což někteří skalní fanoušci nesou velmi těžce. Zaštítění silnou značkou v podobě Bontonu nevydrží příliš dlouho a cesta Priessnitz se přesměrovala k mekce české nezávislé muziky Indies, kde v devadesátém šestém vydávají album Seance produkované Janem Muchowem. K muzice přibyly smyčce a jsou od prvotní úderné jednoduchosti posunem k bohatším aranžím a výše zmiňované písničkovější tváři. Písničkově také působí klip a lá Televizní klub mladých na skladbu Ave Maria. Po klipech na věci z Nebel a Freiwaldau to je distancování se od vizuálního spojování kapely s mystikou a temnotami Jeseníku. Pro některé dřevní (gotické) posluchače to je poněkud zklamáním. Dalším albem Priessnitz je komorní Potichu? – soubor akustických verzí starších věcí obohacený o novinky Děláže a Město duchů. Na křtu potichu? z kapely stylově, v polovině koncertu, odchází Šora a basy se ujímá další odchovanec Clamence Petra Víša. Od mazáků v kapele si pro svůj vzrůst vyslouží přezdívku K2 a opět vylepší věkovou a vizuální podobu kapely.
Priessnitz nadále spolupracují s Janem Muchowem a nebojí se ani remixu svých skladeb z dílny osobností české taneční scény. Výsledkem je singl Zlatý déšť z roku 1999, obsahující čtyři verze stejnojmenné skladby. Na koncertech se mimo členů kapely objevuje poskakující Luboš Mikula z brněnských Bullerbyne se svými chytrými krabičkami. Dalším ukročením k jinému hudebnímu směru je pak velmi vypečená spolupráce s Jesenickým smyčcovým orchestrem a natočení několika písní, které pak vycházejí na CD k oslavám dvoustých narozenin Vincenze Priessnitze. Úkrokem stranou byl také prodej muziky do reklamy. Zkoprnělí fanoušci pozorují ruch nádražní restaurace podbarvený skladbou Jaro z Potichu?. To je spojení jesenických mágů a reklamy na mobilního operátora. (Nicméně výše zmíněná reklama snad měla získat jakousi evropskou cenu za reklamu.) Na přelomu století kapela natáčí dlouho očekávanou novou desku s pracovním názvem Na sever od ráje, která se nakonec pod názvem Zero, (obalu se ujímá jesenický grafik Filip Raif) dostává k natěšeným posluchačům v roce 2001 na značce Escape. I když deska velmi rychle zapadá, definitivně potvrzuje novou tvář kapely, která se stává jedním z mála uskupení schopných na českém hudebním oraništi vyprodukovat inteligentní nepodbízivou muziku.
Po vydání Zera kapela pilně obráží české kluby a jedinou událostí, která se významně vpisuje do historie bandu je v roce 2002 odchod kytaristy Dušana Oravce. Ten vyráží do světa na zkušenou a v německých Brémách se začíná věnovat studiu klasické kytary. (Mimo výborného kytaristy se s pobytem na západě objevují také velmi výrazné vlohy ke kulinářskému umění) Po odchodu druhé kytary se sestava vrací k původní podobě a Priessnitz se dostávají do svého obvyklého tvůrčího útlumu. Selanku koncertování narušuje jen čím dál větší mediální „provařenost“ leadera kapely Jaromíra Švejdíka, který se díky svým hudebním a výtvarným aktivitám stává vděčným objektem zájmu žurnalistů všeho druhu. Kapele také svědčí teplá stáj labelu Escape, kde se hřejí ve společnosti , Ecstasy Of Saint Theresa, Here či Umakartu. A je to právě Umakart, který v hlavě nejednoho fanouška nechal vzklíčit představu, že Priessnitz končí a Jaromír Švejdík zakládá novou kapelu složenou z es jako Jan P. Muchow a Dušan Neuwerth. Nicméně nebylo tomu tak. Priessnitz dál fungují a jedinou změnou je další stěhování. Tentokrát postihl prostorový přesun kytaristu Petra Kružíka, který si dal na koncertě chatě Jiřího na Šeráku v nadmořské výšce 1325 m.n.m. svého třetího panáka v životě a potřetí se stěhoval…Cílovým místem se stal severomoravský Frýdek-Místek. To ovšem nijak nemění fungování kapely, která, aby ukojila své fanoušky, přichází s nápadem nechat své věrné hlasovat na webu o složení živého alba. Po dramatickém hlasování se nakonec živák Playlist nahrává v takřka domovském kluby Akropolis na jaře 2004. Z původně slibovaného dvojalba nakonec zůstává jen u jednoho CD. Na Playlistu jde zároveň cítit další změna vizuálního stylu a navíc se zde v úvodním Intru objevuje Jaroslav Rudiš. Postava, která je v posledních letech s Priessnitz spojována jednak díky spolupráci s Jaromírem na komiksové železničářské trilogii Alois Nebel, tak také díky kultovní kapele U-BAHN, jejíž členové se k občasného hraní po vlastech českých a německých rekrutují právě z Priessnitz.
Čtyřleté čekání na další řadovou desku s novými skladbami se uzavírá na konci roku 2005, kdy kapela po tradičním vánočním koncertu pro jesenické věrné, nastupuje do studia a pod názvem Stereo nahrává novou desku. Na té už se podílí další nový člen kapely – bubeník Zdeněk Jurčík, který na jaře 2005 nahrazuje Laca Kolompára.
Roku 1980 v garáži v Malíčku vzniká kapela EL 34 pojmenovaná podle lampy z 20wattového zesilovače, přes který hrála kytara, basa a zpěv. Druhá kytara pak jela přes kotoučový magnetofon. Jako echtovní punkeři se inspirovali muzikou Sex Pistols a taky polských Maanam. Stručnou charakteristiku tehdejší tvorby vystihl Petr Kružík: „Bylo to rychlé a na tři akordy.“ Kapela ve složení Kružík – kytara, Michal Jurka – basa, Jéňa Vyhlídal (Dlouhej Jéňa) – kytara a Švejdík – zpěv, bicí se po celou dobu své šestileté existence potýkala s povinnou (dvouletou) vojenskou službou v Československé lidové armádě. V roce 1982 začíná sloužit Kružík a dva roky nato Švejdík. „Díky vojně jsme ztratili pět let života kapely,“ vzpomíná Kružík. V době Kružíkova válčení hrála chvíli kapela obohacena o vokalistku Hrabalíkovou (křestní jméno se již bohužel vytratilo z paměti), která ve vzpomínkách Jarouše Švejdíka figuruje jako ta, co měla „pěknej hlas a ještě lepší vizáž.“ Kapela odehrála pár povedených koncertů z nichž nejlepší byl asi v Supíkovicích. Jaromír vzpomíná: „Fandové rockové muziky, většinou máničky, prý už zdálky slyšely výkřiky: Máte rádi Beatles? Ano? Tak jděte do prdele! Koncert se odehrál v prostorách kulturně-politické místnosti nad zdejší hospodou, která byla společnými silami (máničky + hasiči + muzikanti) značně zdemolovaná. Prostě typický punkový koncert aneb Chlapi z práce po práci mají rádi legraci.“ Plynulým vývojem se pak v roce 1986 z El 34 stávají Chlapi z práce. (Název je podle časté průpovídky jednoho kamaráda, který takto označoval své spolupracovníky ze zaměstnání. „Chlapi z práce“ Švejdík a Kružík byli v té době na učňáku.)
Mění se složení a zůstává v podstatě jen tandem Kružík – Švejdík (kytara – zpěv). Bicí jsou zpočátku suplovány automatem (dřevěná krabice) a poté přichází Jiří Florián. Kapela však hraje dlouho bez basy. Nového basáka hledá až před soutěží amatérských kapel v Zábřehu na Moravě – Rockfest. Přichází Miroslav Brzobohatý – Šora (s Priessnitz pak hraje na albech Seance a Potichu?) a kapela se v létě 1989 objevuje na pódiu soutěžního Rockfestu, kterého se účastnily především zábavové kapely z tehdejšího okresu Šumperk. Chlapi z práce i přes silnou konkurenci soutěž vyhráli a zpěvák Jaromír Švejdík dokonce získal cenu za pěvecký výkon, který spočíval především ve válení se po zemi, což některé členy kapely tak vyvedlo z míry, že mu chtěli poskytovat první pomoc. Není se co divit, že po vystoupení Chlapů z práce ostatní kapely odmítaly hrát…
Veřejná prezentace v době předrevoluční byla obrovským problémem. Každá kapela musela mít svého zřizovatele, což bylo většinou SSM (Socialistický svaz mládeže) a chodilo se na přehrávky. Chlapi z práce se díky těmto povinnostem ocitly v undergroundu, protože požádat místní organizaci SSM o zřízení by bylo velmi troufalé až drzé. Veřejné produkce se pak konaly na ilegálních a utajovaných festivalech povětšinou pořádaných na polorozpadlých statcích. Chlapi z práce si tak zahráli na statku v Supíkovicích, v Zábřehu a jednou dokonce taky Na špici (Domašov), kde hráli svatebčanům.
V revolučním roce 1989 pak Chlapi z práce zamířili do profi studia v Ostravě a nahrávají své první demo. Na nahrávce je sedm skladeb, z nichž některé se poté objevily i na první desce Priessnitz Freiwaldau. Hned první věc dema Věci poměrně dobře charakterizuje tehdejší hudební projev Chlapů z práce. Jaromír Švejdík artistně hlubokým hlasem láká posluchače do své místnosti plné věcí zděděných, koupených a kradených, aby přišli s lopatou. Muzika je punkově přímočará a šlape. Po úspěchu na Rockfestu odchází Šora a na basu začíná hrát Dalibor Halíček. Ke změně dochází i v muzice. Vývoj jde dopředu. Chlapi z práce se naučili hrát a skládali složitější věci. Inspirace přicházela z polských rozhlasových stanic, kde bylo na Radiu 3 možné poslouchat v té době nedostupnou západní produkci. (Chlapi z práce pod vlivem západních trendů dokonce secvičili dvě rapové skladby). Tam také Petr Kružík poprvé slyšel Fields of Nephilim a přiznává, že to byla velká inspirace pro vznik „gotického“ výrazu budoucích Priessnitz. Množství kapel majících v názvu práci, stroje (Stará dobrá ruční práce, Krásné nové stroje apod.) nakonec donutí kapelu měnit název na Priessnitz a začít zkoušet repertoár na první desku Freiwaldau, kterou započala dnešní novodobá historie tandemu Kružík – Švejdík.
Priessnitz – Per aspera ad astra
Ještě za „totáče“ (v roce 1989) jeseničtí punkoví Chlapi z práce přijímají jméno vodního felčara Vincenze Priessnitze a na rockové scéně se zjevují Priessnitz. Prvotní osazenstvo kapely tvoří Jaromír Švejdík – zpěv, Petr Kružík – kytara, Libor Halíček – basa, Ladislav Kolompár – bicí (jako šestnáctiletý mladík přichází hned po přejmenování na Priessnitz) a jako host hraje s kapelou Jiří Vaculík – kytara. V roce 1991 nahrávají první album nazvané Freiwaldau (německý název Jeseníku), které o rok později vychází na značce Legend. Syrová deska obsahuje také skladbu Sny, jež se stává hitem a kapelu provází až do dneška.
Hned po roce se skupina opět vydává do studia a točí další desku – Nebel, ta pak vychází opět u Legendu. O Priessnitz se začínají zajímat hudební publicisté, pateticky zdůrazňují temnost místních hvozdů, hustotu mlhy válející se v údolí a německé kořeny kraje za horami. Podobné výčty se staly oblíbeným klišé a není se čemu divit. Texty prodchnuté mystikou a hudba s nádechy gotiky – to byly atributy, kterými se tvorba Priessnitz jen hemžila. Právě nálepka gotické kapely se s kapelou vezla dlouhou dobu a až tvorba z poslední doby smazala gotický kurz směrem k písničkové tváři. Od Legendu, který zmizel z hudebního světa, Priessnitz přecházejí k Bontonu a v roce 1994 zde vydávají Hexe. V té době už kapela hraje bez Jiřího Vaculíka pouze ve čtyřech. Na albu se mimo zpěvu a textu podílí Jaromír Švejdík také jako výtvarník obalu, v čemž pokračuje i na další desce. Po Hexe se kapela nachází v hlubokém útlumu, z kapely odchází Libor Halíček a je nahrazen Mírou Brzobohatým – Šorou, který se s Kružíkem a Švejdíkem sešel už v Chlapech z práce. Další novou tváří je pak kytarista Dušan Oravec z Clamence. A aby změn nebylo málo, frontman skupiny Jaromír Švejdík odchází za rodinou a prací do Prahy. V textech se poprvé objeví metro a tramvaje, což někteří skalní fanoušci nesou velmi těžce. Zaštítění silnou značkou v podobě Bontonu nevydrží příliš dlouho a cesta Priessnitz se přesměrovala k mekce české nezávislé muziky Indies, kde v devadesátém šestém vydávají album Seance produkované Janem Muchowem. K muzice přibyly smyčce a jsou od prvotní úderné jednoduchosti posunem k bohatším aranžím a výše zmiňované písničkovější tváři. Písničkově také působí klip a lá Televizní klub mladých na skladbu Ave Maria. Po klipech na věci z Nebel a Freiwaldau to je distancování se od vizuálního spojování kapely s mystikou a temnotami Jeseníku. Pro některé dřevní (gotické) posluchače to je poněkud zklamáním. Dalším albem Priessnitz je komorní Potichu? – soubor akustických verzí starších věcí obohacený o novinky Děláže a Město duchů. Na křtu potichu? z kapely stylově, v polovině koncertu, odchází Šora a basy se ujímá další odchovanec Clamence Petra Víša. Od mazáků v kapele si pro svůj vzrůst vyslouží přezdívku K2 a opět vylepší věkovou a vizuální podobu kapely.
Priessnitz nadále spolupracují s Janem Muchowem a nebojí se ani remixu svých skladeb z dílny osobností české taneční scény. Výsledkem je singl Zlatý déšť z roku 1999, obsahující čtyři verze stejnojmenné skladby. Na koncertech se mimo členů kapely objevuje poskakující Luboš Mikula z brněnských Bullerbyne se svými chytrými krabičkami. Dalším ukročením k jinému hudebnímu směru je pak velmi vypečená spolupráce s Jesenickým smyčcovým orchestrem a natočení několika písní, které pak vycházejí na CD k oslavám dvoustých narozenin Vincenze Priessnitze. Úkrokem stranou byl také prodej muziky do reklamy. Zkoprnělí fanoušci pozorují ruch nádražní restaurace podbarvený skladbou Jaro z Potichu?. To je spojení jesenických mágů a reklamy na mobilního operátora. (Nicméně výše zmíněná reklama snad měla získat jakousi evropskou cenu za reklamu.) Na přelomu století kapela natáčí dlouho očekávanou novou desku s pracovním názvem Na sever od ráje, která se nakonec pod názvem Zero, (obalu se ujímá jesenický grafik Filip Raif) dostává k natěšeným posluchačům v roce 2001 na značce Escape. I když deska velmi rychle zapadá, definitivně potvrzuje novou tvář kapely, která se stává jedním z mála uskupení schopných na českém hudebním oraništi vyprodukovat inteligentní nepodbízivou muziku.
Po vydání Zera kapela pilně obráží české kluby a jedinou událostí, která se významně vpisuje do historie bandu je v roce 2002 odchod kytaristy Dušana Oravce. Ten vyráží do světa na zkušenou a v německých Brémách se začíná věnovat studiu klasické kytary. (Mimo výborného kytaristy se s pobytem na západě objevují také velmi výrazné vlohy ke kulinářskému umění) Po odchodu druhé kytary se sestava vrací k původní podobě a Priessnitz se dostávají do svého obvyklého tvůrčího útlumu. Selanku koncertování narušuje jen čím dál větší mediální „provařenost“ leadera kapely Jaromíra Švejdíka, který se díky svým hudebním a výtvarným aktivitám stává vděčným objektem zájmu žurnalistů všeho druhu. Kapele také svědčí teplá stáj labelu Escape, kde se hřejí ve společnosti , Ecstasy Of Saint Theresa, Here či Umakartu. A je to právě Umakart, který v hlavě nejednoho fanouška nechal vzklíčit představu, že Priessnitz končí a Jaromír Švejdík zakládá novou kapelu složenou z es jako Jan P. Muchow a Dušan Neuwerth. Nicméně nebylo tomu tak. Priessnitz dál fungují a jedinou změnou je další stěhování. Tentokrát postihl prostorový přesun kytaristu Petra Kružíka, který si dal na koncertě chatě Jiřího na Šeráku v nadmořské výšce 1325 m.n.m. svého třetího panáka v životě a potřetí se stěhoval…Cílovým místem se stal severomoravský Frýdek-Místek. To ovšem nijak nemění fungování kapely, která, aby ukojila své fanoušky, přichází s nápadem nechat své věrné hlasovat na webu o složení živého alba. Po dramatickém hlasování se nakonec živák Playlist nahrává v takřka domovském kluby Akropolis na jaře 2004. Z původně slibovaného dvojalba nakonec zůstává jen u jednoho CD. Na Playlistu jde zároveň cítit další změna vizuálního stylu a navíc se zde v úvodním Intru objevuje Jaroslav Rudiš. Postava, která je v posledních letech s Priessnitz spojována jednak díky spolupráci s Jaromírem na komiksové železničářské trilogii Alois Nebel, tak také díky kultovní kapele U-BAHN, jejíž členové se k občasného hraní po vlastech českých a německých rekrutují právě z Priessnitz.
Čtyřleté čekání na další řadovou desku s novými skladbami se uzavírá na konci roku 2005, kdy kapela po tradičním vánočním koncertu pro jesenické věrné, nastupuje do studia a pod názvem Stereo nahrává novou desku. Na té už se podílí další nový člen kapely – bubeník Zdeněk Jurčík, který na jaře 2005 nahrazuje Laca Kolompára.