Sbohem, lásko Pop

1. Ať bylo mně i jí tak šestnáct let,
zeleným údolím jsem si jí ved,
byla krásná, to vím, a já měl strach, jak říct,
když na řasách slzu má velkou jak hrách.

R: Sbohem, lásko, nech mě jít, nech mě jít, bude klid,
žádnej pláč už nespraví ty mý nohy toulavý,
já tě vážně měl moc rád, co t i víc můžu dát,
nejsem žádnej ideál, nech mě jít zas o dům dál.

2. A tak šel čas, a já se toulám dál,
v kolika údolích jsem takhle stál,
hledal slůvka, co jsou jak hojivej fáč,
Bůh ví, co jsem to zač, že přináším všem jenom pláč.

Rec: Já nevím, kde se to v člověku bere - ten neklid,
co ho tahá z místa na místo, co ho nenechá,
aby byl sám se sebou spokojený jako většina ostatních,
aby se usadil, aby dělal jenom to, co se má,
a říkal jenom to, co se od něj čeká,
já prostě nemůžu zůstat na jednom místě, nemůžu, opravdu,
fakt.

R: