Koma Horrorcore

Nevim, jestli bdim v jinym světě nebo spim doma,
nevim, jestli žiju v realitě nebo je to koma.
Nevim, co má větší hloubku prožitku,
vidim se, vznášim se nad houkající sanitku.
Líbala mě smrt, kláda mi stála, jak na mě sáhla,
kouřila mi péro, málem mě do sebe vsála.
Na sále, ve špitále, měl jse m na mále,
mě odpojili málem, na konci tunelu je hovno, ámen.
Sleep, baby, sleep, těžko říct, kde je líp,
devítidenní koma trvá věčnost, neslyšim ani píp.
Procházim světlem a už nemám žádný poslání,
něco mě táhne zpět, jsem na umělym dejchání.
Od tý doby mám na život zcela jinej pohled,
nevim, jestli je to výhra nebo jsem něco podved.
Nevim, kam jsem šel a zda bych někam došel,
třeba bych tam došel, kdybych pošel.

Na dně spirály, uzřel jsem pravdu,
která je tak tvrdá, že mi to urvalo bradu.
Mi spadla čelist na zem a já přišel s dotazem,
jak víš, že život, kterej žijem neni jen zkurvenej sen.
Jsem ten, kterej nežil, kterej nikdy nebyl,
když na mě dejchla smrt a pravda, tak sem se probudil.
A tvořil a tvořil, abych zahnal noční můru,
že realita je strašná a že jsem vopravdu vzhůru.
Pořád kolem mě poletuje smrti aroma,
z psychickýho vypětí už jsem upadnul do koma.
Nemůžu se vyrovnat s bytim, dělám, že netušim,
nevidim, neslyšim, nevnímám, jenom spim.
Ale vobčas se probudim, to si pak protrpim,
pohled na realitu, radši se rychle chlastem vyřadim.
Nikoho nenutim poznat nesmyslnost bytí,
ale jakmile tam jednou seš, navždycky tě to chytí.

Po pěti dnech bdění, přišlo vytržení,
pád do bezvědomí, démoni mě honí.
Nesou si mojí duši s sebou na křídlech,
do propasti hluboký tak, že se mi tají dech.
A tělo bloudí dál po týhle zkurvyzemi,
volám o ránu z milosti, ale mobil zkurvil se mi.
Ptam se kurva, kam uletěly moje včely,
vypadám jak rok po smrti, fakt, bez prdele.
Koma, u mě doma je ticho jako v hrobce,
stará zdrhla, když to se mnou začalo jít z kopce,
že prej ještě neviděla takovýho sobce,
ležim a všechno mám v píči, koma, prostě co chceš.
Všechny city jsem hluboce zamrazil a pohřbil,
vzal bych rozum do hrsti, ale žádnej mi nezbyl,
šanci žít svůj život jsem tak dobrovolně zazdil,
měl jsem si vzít k srdci, když říkali, abych brzdil.