když Josef veselku chystal,
byl už starý skoro kmet,
a dívka Maria čistá, galilejsky květ.
Jednou se šli spolu projít,
Josef nechtěl ale šel,
vždyť byli jen krátce svoji,
a vzduch plný včel.
Jednou se šli spolu projít,
byl červen třešní čas,
a jak tam pod stromem stojí,
zni Mariin hlas
:
Moh' bys Josífku prosím,
pár třešní natrhat,
já dítě pod srdcem nosím,
a co když má hlad,
tududum tududududum
tududum tudududum
tududum tudududududum.
Tu Josef si začal rvát vlasy:
Ó já sem naletěl,
kdopak moh' setřít asi,
tvojí nevinnosti pel.
Víš já mám trpělivost svatou,
ale to ti povídám,
ať ten kdo je dítěti tátou,
mu podá třešně sám.
A zatím co Josef tu běsní,
náhle dětsky hlásek slyš:
Sehni se milá třešni,
k moji mamince blíž.
A hle, strom se k zemi sklání,
Maria trhá s úsměvem,
a Josef nemá ani zdání,
jak z té šlamastiky ven.
tududum tududududum
tududum tududududum
tududum tudududududum
Můj bože já se tolik stydím,
ale řekni pane náš,
kdy chceš přijít mezi lidi,
kdypak narodit se máš.
Já myslím tak 6 ledna,
v době Vánoc v noční čas,
až se zjeví hvězda neposedná,
tehdy přijdu mezi vás.
Roky skáčou jako hříbě,
ale když se snese sníh,
lidé zpívají si písně,
o těch třech a o třešních.