Sága rodu T. Folk

praděda bejval chalupníkem v Polabí
ze stájí sotva vytáh paty
jen v létě v šestnáctým na vojnu rukoval
doplnit na Pijavě ztráty,
tam za císaře pána nebo za svou zem,kdo ví
vozil proviant a miny,
když se sotva živej vrátil říkali,že to není von,
že se vrátil někdo jiný
nechtěl vo tom nikdy m luvit
prej nechtěl vo tom nikdy mluvit,
že lidé hoří jako suchá tráva,
nechtěl vo tom nikdy mluvit
jak páchne krev mísená s blátem
než se v ní ocel začne kalit
A jeho syn můj děda plnej ideálů byl
když jim Mnichov flinty z ruky vzal
do rajchu na nucený práce cestoval
ponorky Němců montoval
a než ta druhá válka chytla jinej směr
kolikrát stříhali mu vlasy
co je v mysli člověka,
když na něj míří mašinkvér
příslušníka vyšší rasy
nechtěl o tom nikdy mluvit
nechtěl o tom nikdy mluvit
co viděl,když se hroutil Hamburk
nechtěl o tom nikdy mluvit
a my kluci hloupí jsme mu záviděli
to číslo na ruce,které nešlo umýt
a co můj táta,dobrák z největších co znám
na št'astnej život vystál v frontu
i jeho brácha za kopečky roha vzal
on prostě zůstal s rodinou tu
na horách s mámou boudařil a rudej smrad
nikdy jim úsměv nezkřivil
a když spadla opona omládli a začli cestovat
jeden ten autobus nebrzdil
nechce o tom nikdy mluvit
nechce o tom nikdy mluvit
tenkrát tam zhaslo šestnáct duší
nechce o tom nikdy mluvit
jak mu bylo když v tom vraku
marně zkoušel mámu vzbudit
člověk když utře to svý mlíko na bradě
a kouká,jak si život užít
co čeká na mě jo' když jsem ted' na řadě
o čem já nebudu chtít mluvit
tolik se bojím,že tu písen' prokletou
navěky nechám nedopsanou,
nashledanou