Chodníky Hip-Hop

Jo, JEHA, Rest.
Příběh. Každýho dne, každýho dne. Jo, Jo.

Jo!
To co se týká nás, to je jenom na nás.
Někdo chce bejt prázdnej,
někdo chce město nasát.
Pochop že nestojim jen tam, kam mě vítr zavál
ale du s nim a ne proti, když ho cejtim v patách.
Proti všem a proti všemu pravda je mi svatá
a vim jak prolhaná umí bejt celá stověžatá.
Tam, kde si nedáš bacha, tam často kudlu papáš.
Tam, kde si gumu nenatáhneš, mužeš to mít za pár.
Dospělí čekaj na podporu, děti na parno.
Za pár let budou děti bloudit městem na prázdno.
Některý nejdou na prázdniny dál než na váš blok.
Když chodim kolem často, musim slzu zamáčknout.
Chodníky samá krev, děti maj v hlavách rap,
děti maj v hlavách hněv, děti maj v hlavách stres.
Děti na hlaváku křičej: “Zmrde, naval keš!”
Děti města nejsou děti, je to štvaná zvěř.
Jestli chceš pryč, tak běž, nebo se s tim nauč dejchat.
Ulice neni pro každýho hodí tě do sejta.
Buďto propadneš a nebo vydržíš do zejtra.
Buď se odrazíš, nebo ti zláme lejtka.

Nevyrůstal jsem na ulici, ale v bytě.
A nemusíš mi věřit, nemusíš mi věřit, to ne, to ne.
A nevadí jestli sis do teď nevšim.
Ulice je kostel, stoka i špíny.
Nevyrůstal jsem na ulici, ale v bytě.
A nemusíš mi věřit, to ne.
Město si bere daň, probouzí tě ze snů.
Jeden den zapijíš pohřeb, druhej křtiny.

Jo!
Měl sem to štěstí, že mluvim jen vo tom co sem viděl.
Mám kliku v tom, že mám kde bydlet, pochop já sem klidnej.
Tak jako v noci padne tma, můžeš si bejt jistej,
že noc je horší půlka dne, pro ty co venku bydlej.
Město je plný divnejch, typů co nemaj pigment.
Maj kůži v barvě ulice, která jim píše příběh.
A neřikám, že nikdo z nich tam neni vinej,
ale s některejma život jednoduše vymet.
Život plyne, dává, bere, votevírá i zavírá dveře,
zamíchá nám někdy kartama jinak než chceme
a určí jiný destinace, než co plánujeme.
Pánbůh na to čumí z nebe a dělá si meme,
pokaždý když něco poserem a pak se tomu směje.
V ten moment chčije, smíchy, a dole chčije
a my nechcem nic než jenom zase to slunce vidět.
Jo!
To co se týká nás, to je jenom na nás.
Tam kam mířej naše kroky, to je v našich hlavách
a když tě zavedou na šikmou plochu najdi balanc.
Jsou totiž jenom dvě možnosti. Buď jdeš, nebo padáš.

Nevyrůstal jsem na ulici, ale v bytě.
A nemusíš mi věřit, nemusíš mi věřit, to ne, to ne.
A nevadí jestli sis do teď nevšim.
Ulice je kostel, stoka i špíny.
Nevyrůstal jsem na ulici, ale v bytě.
A nemusíš mi věřit, to ne.
Město si bere daň, probouzí tě ze snů.
Jeden den zapijíš pohřeb, druhej křtiny.

Ulice polyká lidi jak masožravá bitch.
Podáš jí prst, veme tě do spárů, tahá pryč.
Na místa, kde chodníky poznaj kdo je levej, snitch.
Který jsou ale často hororem jako Blair witch.
Vidim ty existence, přemejšlim kam vítr zanes
jejich osudy. Až sem, do podchodů na zem,
kde se chlastá víno z krabice, neřeší noc a den.
Kde se hrajou šachy se smrtí ála carpe diem.
Díky za rodinu a střechu nad hlavou co mám,
přesto ty ulice svýho města znám nejlíp sám.
I když sem vyrost v bytě studoval sem každej kout
Každej vochcanej roh a putyku kam smim zaplout.
Kdes viděl kolovat rumy ale i striktní story.
Nasáklý prohrama co nepoznali slovo sorry,
charaktery, punkery i fotry bez práce,
mladý kluky co nechali talent krvácet.
V drogách, v automatech, v nohách je čekal jenom útěk
před osudem co je stejně potom doběh
a teď je vidim na rohu ulice sellit zlo.
Kdekdo už seděl, někdy se už ani neví kdo.