Periferie Hip-Hop

Nebe je šedivý jako to kafe z kantýn
okapy přetejkaj i když tu není Londýn
ztrhaný stromy se pod větrem klaněj furt níž
a moje oči se otáčej vzhůru jak kříž
píšu ty řádky, ale nevim komu jsem blíž
všem a přesto nikomu, zámek co nemá klíč
nebo jak Kavkův chtíč plnej kouzel
pana Ká, proměnit se v brouka, neopustit postel
a sledovat flekatej strop
mokrej jako buchty, co tečou jako brod
a já se vláčim přes mělčiny deprese
a všechny stíny mojí duše až na bod
dvě rezavý továrny jen vyfukojou kouř
ve kterým se ztrácim, tam je moje poušť
kde to pouštim ze sebe jak Douglas
přepne mi chaos, potřeba vylejt stres
tužka a papír, slova a beat jsou jak psycholog
chodim s nima až na okraj města víst dialog
viset nad propastí, už budu asi cvok
jako John Coffey vypustím to zlo a uvadnu do mdlob
kde jsou mí boys, kdepak jsou, jsou
kde jsou mí boys, kdepak jsou, jsou
kde jsou mí boys, kdepak jsou, jsou
pustil bych je do svý hlavy uklidit tu spoušť.

Nebe je špinavý, jako ta voda z nádobí
ruce mi čouhaj z pod mý bundy jak smích
přízraky na chůdách dupou po kostkách
na kterejch v mrazu roztál všechen sníh
co jsem chtěl vzít a svíst se na něm do pekel
navždy z těch míst, kde píst už plně vysyčel
vytyčil jsem si cestu
po který jsem ale postupně sešel níž na dno
jako Jacq Brel
víno a šanson, problémy
řvu jako klakson lodí na břehu Senny
popouštim scénu
mý slova jsou vyrytý všude kolem do zdí jako rébus
z něj nebyl jsem Bohem, jsem bohém
já nebyl jsem Bohem, jsem bohém
já nebyl jsem Bohem, jsem bohém
já svojí duši vykoupil jsem, sbohem.